Cesty táborských hokejových odchovanců skončily u Jordánu. Zatím

Kamil Černý, Jan Koktan, Jan Kanov, Jakub Matušík a Jakub Krätzer. V současném kádru prvoligových hokejistů HC Tábor hraje v letošní sezoně i pět odchovanců. Všichni už prošli extraligovou soutěží a oblékli také reprezentační dres mládežnických výběrů.

Obránce Kamil Černý
(25 let), ČR do 17 let

S hokejem začínal v sedmi letech, když reagoval na pozvánku na školu bruslení. „S bráchou jsme to zkusili a vydrželi. Žádný jiný sport jsem už nedělal,“ vzpomíná Kamil Černý. Na tréninky dojížděl z nedalekého Meziříčí denně. „Neuměl jsem moc bruslit, tak asi proto mě postavili do obrany,“ vysvětluje, proč se z něj stal spolehlivý bek.
V osmé třídě odešel do Českých Budějovic, kde strávil pět let. Pak postupně vyzkoušel prvoligové angažmá v Chomutově, a dokonce i v extraligových Karlových Varech. „Je to sen každého hokejisty. Ale ne každému se to povede. Měl jsem štěstí, že jsem se dostal takhle daleko,“ přiznává. Jako každý mladý hokejista se chtěl vyrovnat těm nejlepším.
V mládí Černý volného času moc neměl. „Přes týden to byly samé tréninky, o víkendu zase zápasy,“ vypráví. Ale ne každý dokáže dřinu vydržet. I jeho napadaly chmurné myšlenky a měl chuť to všechno zabalit. „Nejtěžší to bylo, když se nedařilo. Důležité je dostat se z toho co nejrychleji,“ míní. S kvalitou soutěže stoupají i nároky trenérů. „V žácích to nebylo tak svázané taktikou. Později už záleží, jak hráči splňují požadavky trenéra,“ vysvětluje Černý.
Byly chvíle, kdy se nedostal do základní sestavy. „Myslel jsem si, že jsem dělal všechno dobře. Ale ostatní měli jiný názor. Nedostával jsem na ledě tolik prostoru a cítil jsem křivdu,“ přiznává. Nikdy neměl vzor, který by se snažil kopírovat. „Zapůsobil na mě obránce Josef Řezníček. Byl jsem zrovna u toho, když nastoupil k tisícímu zápasu v extralize. V jeho dvaačtyřiceti letech mi to přišlo neuvěřitelné. Měl úžasnou kondičku. V letní přípravě nám dokázal všem utéct,“ popisuje.
Velká zranění se Černému zatím vyhýbají. „Jenom v dorostu jsem měl natržené postranní kolenní vazy a musel jsem měsíc odpočívat. Stihl odmaturovat na obchodní škole. V současnosti studuje obor výchova ke zdraví na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity. „Kdybych nehrál hokej, možná bych dělal kondičního trenéra nebo se věnoval regeneraci. Bude záležet, jak se bude dařit. Chtěl bych hrát co nejlépe, ale nic se nedá dopředu naplánovat,“ uzavírá.

Útočník Jakub Matušík (23 let), ČR do 19 a 20 let

Na led naskočil v šesti letech. Kráčel ve stopách otce Tomáše, který hokej hrál závodně. Od první chvíle býval Jakub Matušík dravým útočníkem. „Odjakživa jsem toužil dávat góly,“ líčí. V žákovském věku se současně věnoval fotbalu. Dokázal se prosadit i do krajského výběru. V deváté třídě odešel do Budějovic, kde strávil dorostenecká a juniorská léta. „Chtěl jsem být nejlepší. Mým snem bylo živit se hokejem,“ říká. V juniorském věku si vyzkoušel angažmá v prvoligovém Havlíčkově Brodě. Později i v Třebíči a v jednom utkání naskočil za extraligové Budějovice. Do rodného druholigového Tábora se vrátil před dvěma roky, kde vybojoval postup do vyšší soutěže. Jeho vzorem býval Sparťan David Výborný. „Nikdy jsem se s ním na ledě nebo v týmu sice nepotkal, ale líbil se mi jeho styl. Největší osobností, kterou jsem v Budějovicích zažil, byl gólman Roman Turek. Rád vzpomínám na skvělou partu, kde se nikdo na nikoho nepovyšoval,“ vypráví. I když je talentem od přírody, přesto na sobě stále pracoval. „Buď jsem chodil do posilovny, nebo běhal schody,“ přibližuje. Zažil už spoustu zápasů, kdy vůbec nehrál nebo naskočil jen na pár střídání. „To potká většinu hráčů. Nevybavuju si trenéra, který by si na mě zasedl nebo se mě snažil poškodit,“ loví v paměti.
V současnosti studuje vysokou školu evropských regionálních studií, se zaměřením na mezinárodní vztahy, veřejnou správu a administrativu, obor diplomatické služby. Od konce loňské sezony ho provází zranění. Nejdřív si zlomil ruku a tři měsíce musel zůstat v klidu. Před startem letošní sezony si přetrhl kolenní vazy. Návrat na led ale uspěchal a zranění se mu znovu obnovilo. Při tréninku inkasoval do obličeje ránu pukem. „Už bych chtěl být konečně zdravý,“ přeje si.

Útočník Jakub Krätzer
(23 let) ČR do 19 let

Jakuba Krätzera hokejka provází od šesti let. „Taťka mě vzal párkrát na bruslení a chytlo mě to,“ vzpomíná. Vždycky toužil být gólmanem. „Táta mi ale řekl, že to nepřipadá v úvahu. Že musím dávat góly,“ líčí. V deváté třídě odešel do Sparty. Když skončila juniorská léta, zamířil do prvoligové Třebíče. Pak vystřídal Nymburk a Beroun. V juniorském celku Sparty pocítil na vlastní kůži nelibost trenéra. „Tehdy měl proti mně úplně všechno. A to mě ještě neviděl na ledě. Asi jsem mu nepadl do oka,“ domnívá se. Slibnou kariéru mu trochu přibrzdilo zranění. „Měl jsem vyhozený klíček v rameni a pauzíroval měsíc a půl. Návrat jsem ale uspěchal a zranění se znovu obnovilo. Pak jsem nehrál tři měsíce,“ popisuje období, kdy dostal šanci v extraligové Spartě. Stihl odehrát dvacet zápasů.
Vždycky se mi líbil Gretzky. „Hrozně rád ale vzpomínám na Petra Tona. Byl to nejen výborný hráč, ale i super člověk. Moc toho nenamluvil, ale měl skvělé názory a na nic si nehrál,“ vybavuje si. Vyučený prodavač v současné době studuje obchodní nástavbu. Zatím nepřemýšlel, co by dělal, kdyby s hokejem skončil. „Chci, aby mě hokej bavil a abych se jím dál živil,“ přeje si táborský odchovanec.

Obránce Jan Koktan
(22 let) ČR do 20 let

„Hokej mě vždycky lákal. Vybral jsem si ho, protože táta se kolem něj pohyboval,“ vzpomíná Jan Koktan na sedmý rok života, kdy začal s hokejem. Od prvních krůčků hrával na postu obránce. „Postavili mě dozadu. Asi proto, že jsem neuměl moc bruslit,“ přiznává. V žákovském věku vybojoval v barvách Tábora titul mistra republiky. „Z tehdejšího kádru už nehraje devadesát procent. V současné době jsme zůstali jen tři. Ale je běžné, že v dorostu přichází velká „úmrtnost“. Doufám, že nejsme poslední mohykáni,“ věří v lepší časy.
Na začátku deváté třídy zkusil štěstí v Karlových Varech, na konci sezony se přesunul do Znojma. Když skončil s mládežnickým hokejem, vystřídal angažmá v prvoligové Olomouci a Třebíči. Do Tábora se vrátil před dvěma roky, když slavil postup do první ligy. „Dřív jsem hrával hokej pro radost. Teprve v dorostu se to začalo lámat a pomýšlel jsem výš. Talent jsem rozhodně nebyl, spíš jsem si musel všechno vydřít. V dorostu jsem si začal přidávat posilovnu a tréninky,“ dodává. Během působení ve Znojmě ho zaujal trénink Jiřího Dopity. „Nezapomenu, jak neskutečně během letní přípravy dřel. Na jeho pokročilý věk, klobouk dolů,“ míní Koktan. Každý mladý hráč si musí místo v sestavě zasloužit. „Poznal jsem to v Olomouci. Hrálo se hodně na výsledky, a proto trenér stavěl na zkušených hráčích. Proto jsem mu nemohl mít za zlé, když jsem zahříval lavičku. Mohl jsem si myslet, že jsem měl výkonnost, ale ostatní to viděli jinak. Proto je potřeba naučit se být trochu soudný,“ uvědomuje si. Vážnější zranění se mu zatím vyhýbají. Pouze před dvěma roky ho přibrzdila zlomenina obratle, pak pauzíroval dva a půl měsíce. Táborský hokejista stihne dálkové studium střední stavební průmyslovky. „Pokud by si někdo nechal něco ode mě postavit, tak by to asi spadlo,“ směje se. Na hokejovou budoucnost zatím nemyslí. „Pokaždé chci podat v zápase nejlepší výkon. A pak se uvidí, co bude dál,“ tvrdí.

Obránce Jan Kanov,
(23 let) ČR do 20 let

Poprvé vyjel na led v šesti letech. K hokeji ho přivedl otec, který ho hrával. Jan Kanov začínal jako útočník, v šesté třídě se přeškolil na obránce. V osmé třídě odešel do pražské Sparty, kde strávil dorostenecká a juniorská léta. Do kádru mužů se nedokázal prosadit, proto zamířil do prvoligové Jihlavy. Když ani tam neuspěl, vrátil se zpět do Tábora.
Hokeji věnoval veškerý čas. „Nepřemýšlel jsem rovnou o extralize, ale chtěl jsem hrát na dobré úrovni. Aby mě to bavilo a měl jsem z něj radost,“ říká. Během jeho kariéry nastaly i těžké chvíle. Hlavně v mládežnických kategoriích se rozhodoval, jestli má vůbec pokračovat. „Honily se mi hlavou myšlenky, jestli se později dokážu uživit,“ vypráví. Od trenérů nedostával tolik důvěry. „Záleží, jestli padnete trenérovi do oka a zapadnete do jeho koncepce,“ popisuje vlastní zkušenosti. Potkala ho také zranění. Měl zlomenou ruku a nohu, přišel o dva zuby a schytal spoustu tržných ran. Odmaturoval na obchodní akademii, teď studuje vyšší odbornou školu a dálkově bankovní institut. „Peníze se točí stále. Spíš bych dělal něco s financemi,“ přemýšlí, co by dělal, kdyby nehrál. Jeho cílem je hrát pravidelně. „To znamená jít tomu naproti a stále na sobě pracovat,“ nezahazuje svoji šanci.