Chce si písknout pod pěti kruhy

Rozhodčí Radka Růžičková z Nýrska řídila zápasy na světovém šampionátu osmnáctiletých hokejistek. Malé kluky na hokej nebere a s chlapy se nesprchuje.

Válela na ledě v obraně v litvínovském extraligovém dresu. V něm třikrát slavila mistrovský titul. Jenomže pak šla za láskou. Do Německa a nakonec s ní zakotvila v Pošumaví. Ženský hokej přišel o nadějnou a platnou hráčku, ale na tom vydělala Ekipa v pruhovaných dresech. Radku Růžičkovou z Nýrska to totiž stále táhlo na led. A když nemohla hokejku, vzala do ruky píšťalku. Dnes patří mezi naše nejlepší hokejové rozhodčí. Což dokázala i svou účastí na světovém šampionátu osmnáctek. „Odřídila jsem na mistrovství jako hlavní rozhodčí čtyři zápasy,“ pčipomíná třiatřicetiletá Radka Růžičková. „Je to určitá odměna a především pak zase další velká zkušenost. Na takovém vrcholném turnaji s vámi intenzivně pracují zkušení delegáti. Podrobně s vámi rozebírají každý zápas. Za týden na takové mezinárodní scéně se naučíte snad víc než za celý rok při utkáních domácích soutěží,“ tvrdí rozhodčí.

„Ze zápasů na šampionátu mám dobrý pocit. Doufám, že tak viděli můj výkon hodnotitelé, a já si tak splním svůj sen. Pískat na olympiádě. To by bylo to nejkrásnější zakončení mé kariéry,“ zasní se Růžičková. „Vzhledem k tomu že olympiáda je až za tři roky a my chceme ještě jednu ratolest,“ vysvětluje maminka dvou kluků. Radka Růžičková přiznává, že začátky v pruhovaném dresu nebyly nejlehčí. „Dřív jsem si připadala jako exot. Hele ženská, ježíši, tohle jsem slýchávala často. Ale všichni si už tak nějak zvykli, že zápas řídí i žena. Jsme v republice asi čtyři hlavní a osm čárových,“ říká sudí. Ta jde nejradši do zápasu v roli hlavní rozhodčí. „Je to sice zodpovědnější, náročnější. Ale zápas je váš,“ vysvětluje sympatická žena, která ráda píská extraligu juniorů, dorostu a hlavně pak žen. „Těžko srovnávat ženský a mužský hokej. Každý má své kouzlo,“ říká Růžičková.

Bývalou hokejistku moc těší, že český ženský hokej udělal obrovský krok dopředu. „Holky začínají v chlapeckých týmech. A je to na nich hodně znát,“ kvituje rozhodčí. Radka Růžičková si na svůj první zápas v pruhovaném dresu nevzpomíná, ale nikdy prý nezapomene na utkání, kdy nechala v šatně píšťalku. „Asi před osmi lety na mezinárodním turnaji jsem chtěla odpískat zakázané uvolnění. Ruka šla, ale pak šly velké oči, když jsem zjistila, že nemám píšťalku. Všichni koukali, že jsem nepřerušila hru. Naštěstí mě v tom zaskočil druhý čárový, který icing odpískal,“ ohlíží se rozhodčí. „Byl to strašný pocit. Já parťákovi na čáře pak zděšeně říkala, že jsem píšťalku zapomněla v šatně. On se jen smál, že prý tohle se snad stane alespoň jednou každému,“ dodává sudí. I když už je to nějaký pátek, co litvínovská rodačka odložila hokejku, přiznává, že občas ji svrbí ruce.

Proto nevynechá příležitost si zahrát hokej. „To ale opravdu už málo. Pískání mě neživí, musím pracovat. Podnikám, mám rodinu. Dva úžasné kluky. Šestiletého Mariana a dvouletého Gabriela. Takže o zábavu mám opravdu postaráno,“ připomíná Radka Růžičková. „Vlastně tři úžasné kluky mám. Ještě manžela, bez něhož bych to, co dělám, nikdy nezvládla. Když jedu pískat, je to i na celý den, turnaje mnohdy i na týden. A manžel se postará o kluky. Moc mu za podporu děkuji, bez něj by to nešlo,“ láskyplně děkuje partnerovi rozhodčí. Podnikatelka, jejíž původní profesí je kadeřnice. „Ale účes fakt neřeším. To spíš holky z práce. A ostatní nejvíc zajímá, jestli se sprchuji s muži. Takže, opravdu nesprchuji,“ směje se sympatická sudí.

Ta tvrdí, že lední hokej ji dobře vybavil do života. „Otrkala jsem se. Spoustu věcí řeším úplně jinak, s nadhledem,“ myslí si. Radka Růžičková hokej miluje, ale jedna věc ji přece jen štve. Někteří fanoušci. „Ti rádoby fanoušci. Ti nadávají, ještě než se začne hrát. A i dost sprostě. To je také důvod, proč své kluky na hokej neberu. Nechci doma pak vysvětlovat, proč maminka na led chodí, když ti pánové jí tak ošklivě říkají,“ smutně konstatuje rozhodčí, která ale zároveň připomíná, že těch skvělých fandů je stále ale ještě víc. „A největší odměnou je, když za mnou po utkání přijde trenér týmu, který prohrál, a poděkuje mi za dobře odpískaný zápas. Protože jinak většinou za porážku může rozhodčí,“ podotýká.