Chci ukazovat lidem svět hezký

Procestoval 130 zemí. Ročně stráví na cestách šest až osm měsíců. Je patrně nejznámější současný český cestovatel. Putováním po světě se živí. Přitom když začínal, neuměl pořádně anglicky a s fotografií se seznamoval. „Jsem dobrý příklad pro každého, kdo si nevěří,“ říká Jiří Kolbaba.

Vaše fotografie jsou takové hezké, barevné. Stejně jako objekty na nich. Nic ošklivého. Takhle vidíte svět?

Ano. Nejezdím do konfliktních oblastí, nejsem válečný fotograf, jako třeba Honza Šibík, Honza Rybář. Mají dostatek odvahy, touhy tam být. Já mám touhy jiné – být na pěkných místech, na pěkných horách, v nádherné poušti Namibie, Arizony, Austrálie, být na Novém Zélandu, Islandu.

Ale jen takový svět není.

Vy si myslíte, že je na tom něco špatného? Když chci ukazovat svět hezký spíše než škaredý? Často nás zbytečně straší, tím světem. A pak se maminka bojí pustit dceru či syna na studie na Nový Zéland.

Hovořil jsem s fotografem, který mi řekl: Kolbaba? Když přijede do Mombasy, kde jsou jen slumy a jediný mrakodrap, hádej, co bude fotit?

To není pravda. Fotím to i to. Jenomže s lacinými fotkami ze slumů ať se jdou všichni vycpat. Ty vítězové různých soutěží. Proč musím ukazovat bezruké děti? Viděl jsem jich hodně. I chudých lidí. To je nějaké hrdinství, fotit chudého člověka? Nemusím dělat výstavy s takovými fotografiemi, abych šokoval svět. Bangladéš, Etiopie, Surinam, to nejsou jen slumy. Jenže mnozí odtud vozí jen ty slumy. Já takové fotky také pořídím, ale používám je pouze na svých přednáškách.

Často hovoříte o cestování na rádiu Impuls. To, co tam říkáte, mi občas přijde lakované na růžovo.

Nemám cestovku, neprodávám zájezdy. Nemám důvod někoho lákat, aby tam jel, utratil tam peníze. Jsem rád, že mohu šířit dobré zprávy. Mám z několika zemí nedobré zkušenosti, a ty zaznívají také. V rozhlase, článcích, v knihách. Byl jsem jedenáctkrát v Indonésii. Nemám z ní skoro negativní zážitek, jen jednou mi chtěl někdo ukrást mobil.

…a pak bouchnou na Bali bomby a zmasakrují desítky lidí.

Dobře, to se stalo. Ale znám lidi, kteří tam vyjedou s cestovkou na dva týdny a přivezou tři krvavé příběhy, a vymýšlejí si, protože šéfredaktoři chtějí krvavé příběhy. Krvavé příběhy nemám. Věřte mi, takový je ten druhý svět. Já, když jsem okradený, tak je to v Praze. Když mi vyberou auto, teď mi sebrali velký monitor, tak je to v Praze. Když se někdo chová hulvátsky, tak je to v Česku. Ale skoro nikdy se mi nestalo nic na cestách.

Zkraje devadesátých let jste byl grafik, věnoval jste se designu, měl úspěšnou reklamní agenturu. Co vás přimělo to opustit?

Občas jsem vyjel do zahraničí a právě pod vlivem zážitků ze Střední Ameriky a jihovýchodní Asie jsem si uvědomil, že bych chtěl žít úplně jinak. A tak jsem ten krok udělal. Agenturu jsem pomalu rozpustil a začal jsem se věnovat jen cestování.

Dolehla na vás snad ze života v Česku nějaká životní únava?

Spíše zklamání z politiky, vztahů, které jsou tady v oblasti podnikání. Vždyť my se už nezdravíme, natož abychom si platili.

Jak je možné, že vás cestování uživí?

Živím se tím, co dovezu z cest – fotografiemi, postřehy. Mám rozhlasové a televizní pořady, vydávám knihy, prodávám kalendáře a různé produkty po celém světě. Mám stovky besed, jevištních projektů. Bavím lidi v divadlech nebo v kulturních sálech třeba dvě tři hodiny, za to jsem placený.

Vy jste věděl, že budete takto veřejně vystupovat?

Když jsem začal cestovat, tak mne to nenapadlo. Začalo to náhodu. Měl jsem jednu známou, a ta mne pozvala do rádia. A pak se ozvalo další rádio a další. Pak zavolali z jednoho časopisu, jestli bych pro ně něco nenapsal. Objevila se možnost uspořádat přednášku. A už to jelo.

A co firmy? Pro ně také pořádáte akce?

Jistě. Berou ode mne kalendáře, objednávají si pořady. Dříve si zvaly v rámci teambuildingů iluzionisty, zpěváky, dnes si zvou mne. A platí mi za to i desetitisíce.