Chemici v Afghánistánu bojují s nedůvěrou místních lidí i hygienou | E15.cz

Chemici v Afghánistánu bojují s nedůvěrou místních lidí i hygienou

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Bída, problémy s pitnou vodou, otřesná hygiena. Afghánistán, to jsou hory, písek a nebezpečí. A liberečtí chemici.

Za nemocnicí stojí nákladní auto plné pytlů s rozkládajícími se částmi lidských těl a odoperovaných tkání. Je čtyřicet stupňů ve stínu, černé pytle jen dokonávají dílo zkázy. „Z náklaďáku to teklo, kolem byl strašný puch. Pitná voda byla znečistěná,“ vzpomněl si velitel české chemické jednotky v Afghánistánu podplukovník Jaroslav Bartoš. Dvakrát byl v Kuvajtu, dvakrát v Afghánistánu, odkud se vrátil na začátku letošního léta. S podobnými obrázky se nejen liberečtí chemici setkávají v Afghánistánu takřka denně. „Hygienické podmínky jsou otřesné. Prostředkem vesnice vede stružka s odpady, které se dostávají do už tak vzácných zdrojů vody,“ uvedl Bartoš. I proto patří mezi hlavní úkoly chemiků právě jejich kontrola. Jednotka objíždí celou zemi a hledá studny a prameny.

V horských vesnicích

Někdy to bývá velké dobrodružství. Čeští vojáci dostali od velitelství úkol prozkoumat zdravotnickou kliniku Mushwani Sufla Health Clinic v horské vesnici Kalakan, přibližně třicet kilometrů severně od metropole Kábulu.
Kvůli špatným cestám v horách nemohli do terénu s obrněnými vozidly. Chemici za doprovodu francouzské bojové čety proto vyrazili do hor pěšky. „To znamenalo absolvovat několikakilometrový pochod horskými vesnicemi za zvýšených bezpečnostních opatření,“ popsala misi náčelnice chemické laboratoře Pavlína Vašíčková.
Narazili však na problém s ochotou místních lidí. „Věděli jsme, že nemocnice tam je. Lidé nás vodili pořád dokola. Snad bychom ji ani nenašli, kdybychom nepotkali místní policisty, kteří nám pomohli,“ vysvětlil Bartoš. Afghánci jsou vůči cizím vojákům stále nedůvěřiví. Je tomu tak vždy, ať se jedná o kontrolu pitné vody nebo výrobních závodů. „Když ale vidí, že se o ně staráme, nedůvěra pomalu zmizí,“ dodal Bartoš.
Nemocnice jsou plné pacientů poznamenaných válkou. Utržené ruce, nohy, těžká zranění. „I na ulicích je spousta žebráků například bez nohou nebo slepci,“ uvedl Bartoš. Afghánský „smysl“ pro hygienu platí i v nemocnicích. Kvůli tomu se i tam daří infekčním chorobám. Nedostatečnou lékařskou péčí trpí hlavně děti. „Neviděli jsme nikde tolik postižených dětí jako v Kábulu a okolí. Mají křivici, mozkovou obrnu, jsou slepí a vše v důsledku neléčených často banálních onemocnění,“ říká Bartoš.
Na každém kroku naráží chemici na důkazy války. Pozůstatky trolejbusových trolejí, rozbité paneláky, které tu nechali postavit Sověti, munice. „Dřív se tam měli lidé určitě o hodně líp. Ale všechno si zničili, rozstříleli,“ popsal Bartoš. Místní závody jsou zastaralé a mnohdy vyrábějí pro vojáky mise nebezpečné věci. „Umí skvěle vyrábět dusíkatá hnojiva. Asi každý laik ví, že se z nich dá vyrobit výbušnina,“ poznamenal Bartoš. Proto chemici navštěvují i tyto závody. Kromě nich a zdrojů pitné vody je nasazují i do akcí speciálních sil. „Odhalujeme laboratoře, kde se připravují drogy, což je další velký problém Afghánistánu,“ doplnil Bartoš.

Útoky a přátelství

Nejhorší zážitek má podplukovník a jeho podřízení z první mise v Afghánistánu. Na základnu zaútočil sebevražedný atentátník. Nálož však vybuchla ještě mimo základnu. „Byl to šok. Vymlátilo nám to okna, nábytek byl na hromadě, popadaly stropy. Naštěstí nebyl nikdo uvnitř,“ vzpomněl si Bartoš. Všichni ze základny se přemístili do krytů, odkud po chvíli vyšli. A začala práce. „Sbírali jsme zbytky auta a řidiče. Všechno, do posledního prstu,“ popsal Bartoš. Nebezpečí však číhá na každém rohu. I proto s chemiky do terénu vyráží vždy podpůrné bojové jednotky. Jednou Francouzi, pak Italové, Turci nebo Bulhaři. Mezi chemiky sloužícími v zahraniční misi vzniká přátelství, které nekončí návratem do vlasti. „Když jste tam s někým půl roku, je z toho kamarádství na celý život. Vím o nich všechno a oni zase vědí všechno o mně,“ sdělil Bartoš.
Podle Bartoše se situace v Afghánistánu v posledním roce velmi uklidnila. „Čeká je ale ještě dlouhá cesta. Rád bych se tam ještě podíval, ale už jen v civilu. Chtěl bych znovu vidět ta místa,“ dodal Bartoš. Liberečtí chemici slouží v Afghánistánu v půlročních cyklech. I nyní jsou na cestě po horských vesnicích, hledají zdroje vody, kontrolují továrny a nemocnice. K velké nelibosti příznivců Talibanu.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!

Tato stránka využívá služeb Google reCAPTCHA, na kterou se vztahují Smluvní podmínky a Zásady ochrany osobních údajů společnosti Google.