Chodil jsem bráchovi za holkama, přiznává jeho dvojče | E15.cz

Chodil jsem bráchovi za holkama, přiznává jeho dvojče

Spousta lidí si je plete. V dětství je od sebe bezpečně rozeznali jen jejich rodiče. Jak se žije dvojčatům na Chomutovsku?

Chomutovsko / Vypadají stejně a bývá mezi nimi silné pouto. Pro cizí lidi je často obtížné je rozpoznat. Zvlášť, když nejsou spolu. Anebo, když mají stejné oblečení. O tom, jaké je mít totožného sourozence, vyprávějí tři generace dvojčat z Chomutovska.

Jiří a Karel Fenckovi z Chomutova

Karel daroval život svému bratrovi Jiřímu. A ten teď pomáhá zachraňovat životy jiným lidem. „V listopadu 1996 jsem onemocněl leukémií. Lékaři mi řekli, že mě zachrání jen transplantace kostní dřeně od vhodného dárce,“ vzpomíná Jiří na chvíle, kdy na něj sahala smrt.
Když se lékaři v nemocnici dozvěděli, že je z dvojčat, rychle volali Karlovi. „Ani na chvíli jsem neváhal. Přestože jsem věděl, jak bolestný zákrok mě čeká. Dokonce dvakrát,“ dodává bez dlouhého přemýšlení Karel.

První transplantace se totiž nepovedla, a tak na ni musel Jiří zanedlouho znovu. „To se nedá ničím zaplatit,“ bere Jiří bratra kolem ramenou a utírá si slzy. „A to jsem Karla jako malého strčil do vosího hnízda,“ mění pláč ve smích.

Jiří se dlouhá léta živil jako řidič autobusu. Hned, jak se vyléčil, začal pracovat pro plzeňskou Nadaci transplantace kostní dřeně. Rozmísťuje po chomutovském okrese kasičky na dobrovolné příspěvky. Pro nemocné rakovinou krve už takto nashromáždil statisíce korun.

Karel a Jiří Fenckovi letos oslaví devětašedesátiny. Jiří je starší o hodinu a půl. Jsou si tak podobní, že je v dětství poznala jen matka, s níž vyrůstali na Ukrajině a pak v Kyjicích. „Spávali jsme s bráchou v jedné posteli a maminka vždycky poslouchala, jak dýcháme. I podle toho nás rozeznala,“ vzpomíná si Karel, který až do důchodu pracoval na plynárně v chomutovských Válcovnách trub.

Na neuvěřitelnou podobu s bratrem hřešil hlavně Jiří. „Mě nevzali na vojnu, Karla jo. Tak jsem tancoval s jeho děvčaty. Když jsem přišel na zábavu, už od dveří na mě jeho kamarádi volali Nazdar Kájo! Tak jsem je při tom nechal,“ směje se Jiří.
I v kasárnách, kam za Karlem přijel, si ho strážní na bráně spletli. „Velitelé mě seřvali, co tam dělám v civilu,“ chytá se za hlavu Jiří.

Dagmar a Božena Svobodovy z Radonic

Dagmar a Boženu Svobodovy dělilo před dvaceti lety při porodu jen pět minut. „Tím, že jsem chtěla rychle ven, jsem energičtější a průbojnější než ségra,“ míní starší Dagmar.
Jako malé musely chodit stejně oblečené. „Stejné sukénky, trička i culíky. Táta si na to potrpěl. Teď už se takhle oblékáme jenom na jirkovský sraz dvojčat, na nějž jezdíme od sedmi let. Jinak máme každá svůj styl. Já si třeba hodně barvím vlasy, ségra vůbec ne,“ tvrdí Dagmar.

Na základní škole měla Dagmar lepší známky než Božena. Nedávno odmaturovala na gymnáziu v Kadani a pokusila se i o vysokou školu. Božena se vyučila pečovatelkou pro zdravotnická a sociální zařízení v Údlicích.
„Chodili jsme na základce do stejné třídy, seděly jsme spolu v lavici. Učitelé si nás pletli. Když spolužáci na jednu z nás zavolali, otočily jsme se schválně obě. Abychom je zmátly,“ líčí Dagmar.
U chlapců své podoby sestry nikdy nezneužily. „Každá jsme si radši dala rande někde jinde,“ prohlašuje s úsměvem Božena.

Přestože se povahy sester liší, mají k sobě velmi blízko. „Je mezi námi takové to sourozenecké kočkování, ale nakonec se vždycky domluvíme,“ shodují se dvojčata.

Kristýna a Karolína, Lukáš a Luboš Čeloudovi z Kadaně

Manželé Čeloudovi můžou s nadsázkou říct, že už podruhé žijí dvojím životem. Mají totiž dvoje dvojčata. Před pěti lety se jim narodily Kristýna a Karolína a před dvaceti měsíci spatřili světlo světa Lukáš a Luboš. Oboje dvojčata od sebe při porodu císařským řezem dělily dvě minuty.
„Všecko dělám dvakrát. Všechno mi také dvakrát tak dlouho trvá. Akorát při kojení to bylo jiné. Kojila jsem je stereo, každé z jednoho prsu,“ usmívá se matka čtyř dětí Marie Čeloudová. Ničeho ale nelituje. Neměnila by.

Přestože chlapci vypadají úplně stejně, jejich matce to tak nepřipadá. „Nespletu si je. Copak nevidíte, že jeden má o odstín tmavší vlásky a druhý je baculatější v obličeji,“ diví se Marie.
Povahu mají ale každý jinou. „Lukášek je spíš morous, dělá jen to, co se mu chce. Lubošek je zase mazel a pořád se usmívá. Jeden rád kreslí na papír, druhého to vůbec nezajímá,“ vysvětluje.
Dcery si už tak podobné nejsou. „Mají jiné chutě k jídlu i odlišné zájmy. Také talent má každá na něco jiného. A jak se k sobě mají? Jednu chvíli se hrozně milují, a pak by se zas utloukly,“ kroutí hlavou jejich matka.

Dvojčata nikdy nenavlékala do stejných šatů. „Většinou dědí oblečení po sestřenicích a bratrancích. Tím, že je jedna holka větší než druhá, dědí i po sobě. Zatím je jim to jedno,“ dodává a ví, že tohle období už nebude dlouho trvat.

Patří do okruhu vašich známých nějaká dvojčata?

 

Články odjinud

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!