Když se dnes padesátiletá Tanja Askani poprvé setkala s polárními vlky, tak ji zcela fascinovali. Připadalo jí, že jim bílá barva bere něco na nebezpečnosti. Aspoň se jí to zdálo, protože jinak jsou podle ní vlci stejní jako ti šedí. Působí tak přátelsky a klidně. Toto první magické setkání ji pak nasměrovalo na cestu k vybudování vlčího pavilonu poblíž německého Hamburku, kam se před více než dvaceti lety odstěhovala za svým manželem z rodné Ostravy.
Jak vypadá život s vlky?
Nevím, co si kdo pod tím představuje. Nejde o to, že jsem si pro sebe někde ve výběhu vykopala noru, ale jde o intenzivní vztah s vlky.
Byla jste někdy ve vlčí noře?
Ano, ale to bylo ve velice dramatické situaci, kdy jsme jednou museli opuštěnou noru vykopat, abychom zjistili, jestli v ní nejsou štěňata. Tehdy má první vlčice Flocke zalezla do nory porodit, tři dny se neukázala a nikdo se k ní nesměl přiblížit. To bylo celkem normální, protože vlčice jsou tak žárlivé matky, že v prvních dnech se k mláďatům nesmí přiblížit ani jejich otec.
Proč?
Pravděpodobně mimo jiné také proto, že vlčata nemají ještě vyvinutý imunitní systém, takže by se mohla snadno nakazit nemocemi. Mysleli jsme, že vlčice už porodila. Chtěli jsme vědět, jestli je všechno v pořádku. Když jsem do nory volala, bylo slyšet vrčení, ale žádné známky toho, že by štěňata byla na světě. Nedalo mi to a šla jsem se tam ještě k večeru podívat. Vlčice stála před norou, potácela se a bylo vidět, že je jí hodně zle. Okamžitě jsem zburcovala veterináře z celého okresu k nouzové operaci a po ní mi doktor potvrdil, že to bylo „za pět minut dvanáct“. Kdyby ji neoperovali v daný okamžik, za pár hodin by zemřela. Přežila a uzdravila se, ale její mládě v ní už bylo mrtvé.
Byl příčinou problémů jen samotný porod?
Nejen to. S Flocke se to táhlo od začátku, protože její matka měla stejně těžký porod, a po něm zemřela. Pitva tehdy ukázala, že vlčice měla v sobě ještě jedno mrtvé mládě, které se v ní už začalo rozkládat. Kvůli tomu se v těle matky začaly tvořit jedy nejen v krvi, ale i v mléce, takže vlastně ona svá vlastní mláďata otrávila. Při odklízení tří mrtvých štěňat se zjistilo, že jedno z nich ještě slabounce dýchá. Bylo vyhladovělé, podchlazené, a tak dehydrované, že při uchopení kůže zůstávala stát jak složený papír. Nemělo sací reflex, otrava se projevovala silným průjmem. V tomto kritickém stavu se Flocke dostala ke mně.
Jak jste to tehdy vyřešila?
Bylo štěstí, že po mnoha neúspěšných pokusech o krmení umělou výživou jsem si všimla, že moje lovecká fenka má falešnou březost. Tak jsem začala „odstříkávat“ po kapkách její mléko. Nevím, jestli jste už dojil psa, ale takovou štamprli nadojit, tak to jsou dřív krvavá kolena, než se to povede. Brzy se ukázalo, že jsem měla dobrý nápad. Za dva dny se do polomrtvého štěněte začal vracet život. Po několika dalších dnech jsem ho mohla přikládat přímo k fence. Po nějaké době ji k mé velké radosti psí fenka zcela adoptovala.
Jak dlouho s vámi žila doma?
Bohužel stavba výběhu se komplikovala kvůli vyřizovaní všemožných povolení od stavebního úřadu, od ochránců přírody a mnohých dalších. Půl roku jsme tak museli žít s vlkem doma na zahradě.
Stal se z něj pes?
Ne, to ne. A rozhodně nemůžu doporučit mít vlka doma, protože co není přibité hřebíkem, to mu patří. Navíc na uspořádání věcí v domě a na zahradě má svůj vlastní názor.
To dělají také psi, ne?
Možná. Ale vlci jsou mnohem vytrvalejší, zvědavější a urputnější ve svém počínání. Když byl konečně postavený výběh a my mohli vlčici odvézt do parku, museli jsme objednat čtyři nákladní auta hlíny. Abychom mohli ze zahrady udělat opět zahradu. Květinové záhony s udržovaným trávníkem se totiž během pobytu vlčice proměnily ve zdevastovanou poušť plnou hlubokých děr. Naše zahrada není velká a neodpovídá tomu, aby se tam dobře vyvíjel vlk. Takže jsme alespoň tři hodiny denně museli chodit na procházku.
To bylo asi hodně vyčerpávající.
Máte pravdu. Měli jsme vycházkový okruh, který jsme procházeli společně s našimi třemi psy. Bylo to tak náročné, že ti potom leželi pár hodin jako mrtví. Ale vlčice se zregenerovala za čtvrt hodiny. Nebo nové kolo, které si dcera na chvilku odstavila v zahradě, bylo po pár minutách zbavené všech gumových a kožených částí.
Jak si rozuměla se psy?
Vlčice byla mezi našimi psy nejmladší, takže měla postavení dcery ve smečce. Tam nebyl problém. Ale ve třech letech, kdy dospěla, jsem pozorovala, že by mohlo dojít ke konfliktu, což je normální i u lidí, když děti začnou dospívat. Když se vlčata osamostatní a opustí smečku, není výjimkou, že mladí vlčí samci odcházejí až do vzdálenosti přes tisíc kilometrů. Tím se zabrání, aby docházelo k příbuzenské plemenitbě. Takže když jsem viděla, že vlčice začíná být ke své psí matce drzá, a fenka měla už jedenáct let, nemělo smysl experimentovat. To by si psice nezasloužila.
Co vás původně přivedlo k vlkům?
Otec byl velký milovník přírody a hlavně zvířat. Povoláním byl sice technik, ale jeho největší hobby byla myslivost. Dostávala jsem knížky o zvířatech. Jedna z nich byla o vlcích. Bydleli jsme v paneláku, ale v Jeseníkách na chalupě jsme trávili každé prázdniny a veškeré volné dny. Zajímala mě všechna zvířata, která žila ve chlévě, na dvorku, na poli nebo v lese. Doma jsem měla střídavě morčata, křečky, myšky nebo činčily. Často se objevovala zvířata, která někdo našel poraněná. Nebyla výjimkou ani liška, vrána, zajíc nebo osiřelé jehně. Naši sousedé si na to časem zvykli.
Jak jste se vůbec ocitla před více než dvaceti lety v Německu?
Na jednom internacionálním sokolnickém setkání jsem se seznámila s nynějším německým manželem. Po svatbě jsem šla za ním. Protože byl zkušeným dlouholetým sokolníkem, dostali jsme nabídku vybudovat sokolnické oddělení v zoo parku nedaleko Hamburku. Začínali jsme od píky. Přijeli jsme se svými pěti dravci a pracovali jsme od rána do večera. Dnes máme největší sokolnictví v celém severním Německu. Chováme přes sto dravců, od poštolek až po kondora a i sovy. Mimo ty, které mohou vidět návštěvníci, jsou u nás v zákulisí také vzácné chovné páry.
Co jste dělala konkrétně vy?
Naučila jsem se úzké specializaci umělého oplodňování dravců. Věnuji se jejich líhnutí a odchovu. Na jaře u nás doma všude stojí inkubátory, protože první čtyři dny až týden jsou mláďata velice choulostivá. Chodím se na ně dívat i v noci, musím je co dvě hodiny krmit. V tu dobu se u nás v kuchyni dá akorát uvařit kafe, ale pít se už musí venku na terase. Zhruba po týdnu jsou holátka natolik stabilizovaná, že je mohu předat do péče spolupracovníkům v zoo parku. Ale mojí prioritou jsou vlci. Při každodenních ukázkách seznamuji návštěvníky u výběhu s jejich životem, povahou a výjimečností. Snažím se, aby pohled na vlka byl reálný. Protože žádné jiné zvíře nedoprovází tolik bludných názorů a extremního nazírání jako na vlka.
Jaké to bylo pro vás v Německu, v cizí zemi?
Prvních sedm let bylo hrozných. Ocitla jsem se v cizím prostředí, s minimální slovní zásobou, bez kamarádek a rodinného zázemí. Doma jsem byla hodně aktivní, měla jsem plno přátel, všude jsem byla vpředu. Na cvičišti se psy, na jízdárně, v sokolnictví. Tam jsem najednou byla odříznutá od světa, protože jsem nebyla schopna se domluvit. Kdybych věděla, co mě čeká, tak bych asi neodjela.
V podstatě jakoby nový život pro vás?
Tam jsem ještě nebyla doma a tu jsem už nebyla doma. Učila jsem se německy tak intenzivně, že jsem často nebyla schopná dát dohromady českou větu. Ale německy jsem ještě neuměla. Když přišel úřední dopis, nerozuměla jsem mu. Takže začátky byly těžké.
Jak vás berou rodilí Němci?
Jsem exot. Tím, že jsem měla takovou neobvyklou cestu, neobvyklé výsledky a mám českou vytrvalost. Jako teriér, když se do něčeho zakousnu, tak to dotáhnu do konce. Když jsem tam začínala, měla jsem řadu nevýhod. Všichni ostatní byli Němci a aspoň uměli německy. Já měla úplně jiné problémy, na které by oni ani nepomysleli. Víte sám, že tím, co člověk prožije, tím se formuje. Když je někdo po mrtvičce a ztratí paměť, tak už to není stejný člověk, protože nové zkušenosti změní povahu. Takže tvrdím, že vlastně to, co jsem, ze mě udělali vlci. Protože sebevědomí, vytrvalost i odvahu překonávat překážky jsem získala i díky kontaktu s nimi. Sice jsem se už vždycky pohybovala mezi lidmi, ale přesto jsem měla problémy se před ně postavit a vyprávět jim německy o dravých ptácích nebo vlcích. Ale to už je minulost.
Trému máte ještě pořád?
Ne. I s tím jsem bojovala sedm let, možná trochu déle. A bylo to tak nepříjemné, že než jsem vešla na plac k sokolnickým ukázkám, měla jsem žaludeční křeče a bála jsem se, že třeba upadnu. Až jsem jednou opravdu upadla. Jako patnáctiletá puberťačka, která jde kolem tramvajové zastávky, kde na ni pískají kluci. To byl hrozný pocit, nenáviděla jsem to.
Zažíváte někdy stav, kdy jste s tím vlkem jakoby jedna mysl?
Mívám ten pocit, ale myslím, že oni to umí mnohem lépe než my, lidé. Protože naše smysly už jsou v tomto směru hodně otupené. Vlci mě mají mnohem lépe přečtenou a jsou schopni vcítit se do mě mnohem přesněji, než je tomu naopak. Také okamžitě poznají, když je někdo nemocný, vážně nemocný. A žádný vlk nepotřebuje například těhotenský test. Pozná hned, že partnerka je těhotná. Oni to prostě vycítí. Dokonce někdy umožňuji lidem kontakt s vlky a pro mnoho z nich je to splnění jejich dětského snu. Často jsou to nemocní lidé, kteří si to přejí jako své poslední přání. Vědí, že zemřou, protože mají například rakovinu v posledním stádiu. Pro ně je to snad symbol, který je převede do jiného světa. Pokud se něco takového dozvím, takový člověk má u mě přednost.
To musí být hodně emotivní.
Ano. Minule přivezla žena manžela, který měl pokročilé stádium rakoviny plic. Najednou zmodral, že už jsem myslela, že zemře. Musela jsem zachovat klid a být pro přítomné i sama sobě psychologem. Dostávám dopisy, ve kterých blízcí děkují za zážitek, který nemocného udělal moc šťastným, ale zároveň smutné zprávy, že už nežije. Po takových událostech mi trvá i tři dny, než se z toho vzpamatuji. Mám hodně blízko k přírodě, to znamená ke zrození, životu i smrti, ale lidská smrt mne stále velmi zasahuje.
