V Německu se film jmenuje Elser. Znamená to, že je tam Elserův osud známý?
Moc dobře ne. Já sám ho bohužel také neznal, dokud jsem nečetl scénář. Nacisti zničili všechny Elserovy věci a záznamy a jeho rodina o něm až do konce 80. let nemluvila. Po roce 1945 se na válku moc nevzpomínalo. Běžný člověk, který už v letech 1938 a 1939 nezavřel oči a bojoval proti bezpráví, mnohým připadal neuvěřitelný. Teď je na čase jeho příběh převyprávět. Úkolem našeho filmu je mj. zajistit, aby o Elserovi vědělo víc lidí.
Nebo aby ho začali uznávat. Ti, kteří ho znali, ho prý nepovažovali za hrdinu.
Ano, dlouho byl považován za teroristu. Ale ze současného hlediska šlo o odbojáře. Někdy dostal i nálepku blázna. Jeho rodina ho znala jako muzikanta, laskavého muže a najednou se pokusil o politický atentát. To je zvláštní kombinace.
Setkal jste se s Elserovými příbuznými?
Bohužel až po natáčení. Poznal jsem jeho synovce, který mi řekl, že má jen pár jeho fotografií a jeho foťák. Všechno ostatní bylo zničeno. Jeho rodinu zatkli a vyslýchali, ale zemřel jen Georg. Ovšem i tak to bylo pro všechny dost tvrdé. A to je jediné, co od nich vím.
Z čeho jste tedy vycházel? Asi neexistují žádné záběry Elsera.
Ne. Ale to mi nevadilo, měl jsem aspoň víc prostoru pro fantazii. Náš film je hodně o interpretaci, když o Elserovi moc nevíme. Aspoň jsem tedy necítil takový tlak. Když hraju postavu, snažím se ji spojit sám se sebou. Také jsem hudebník, v tom jsem Elserovi rozuměl. Další jeho část, milence a svůdníka, pro mě byla trochu zvláštní, ale bylo zajímavé ji hrát. Možná jsem svůdník v jiném smyslu, nevím. Některé situace jako scény mučení, pro mě byly nové a nezvyklé. Nechtěl jsem o nich moc vědět, abych mohl reagovat spontánně.
Jak náročné bylo natáčení scén mučení a výslechů?
Dost. Dostal jsem se až na svou psychickou a především fyzickou hranici. Ve svěrací kazajce jsem začal trpět klaustrofobií. Ale ne že bych používal Stanislavského metodu. Elsera násilí nacistů překvapilo, to jsem chtěl také trochu cítit. Jak to vše bylo náročné, jsem pocítil až po konci celého natáčení, na krátkou dobu to pak bylo docela těžké. Během natáčení pomáhalo, že jsem se soustředil na postavu a na práci.
Četl jste v rámci přípravy knihy o nacismu a 30. letech v Německu?
Moc ne. Asi by to bylo inspirující, ale já už hrál v jiných filmech a divadelních hrách z této doby a něco jsem se o ní naučil. V tomto filmu bylo důležitější předvést skromného, normálního, sympatického Georga Elsera.
Film měl světovou premiéru v únoru na festivalu v Berlíně. Jakého se tam dočkal přijetí?
Velmi dobrého. Potlesk byl dlouhý, hlasitý a vřelý. Dojalo mě, že se ten film publika citově dotkl. Elser je pro mě srdcová záležitost.
Cítíte k Elserovi větší zodpovědnost, když skutečně žil?
Protože o něm víme tak málo, blížil se vlastně spíš fiktivní postavě. Když jsem hrál básníka Heinricha von Kleista v Lásce šílené, také jsme o něm nic moc nevěděli, známe jen jeden jeho portrét a jeho dopisy, což je ovšem víc literatura než běžná soukromá korespondence. Takže i u něj jsem měl hodně prostoru k interpretaci.
Přemýšlel jste o tom, co by se stalo, kdyby se na podzim 1939 Elserovi povedlo Hitlera skutečně zabít? Válka už v té době začala.
To je zajímavá otázka, dobrá pro fantazii, ale je to všechno kdyby. Možná by se z Hitlera stal mučedník. Ale nevím. Nejsem ve spekulování dobrý.
A přemýšlel jste o tom, proč měl Elser tak špatně připravený únik?
Ano. Možná byl v tomto směru moc naivní. Nemyslel moc na budoucnost, příliš se soustředil na svůj úkol. A taky došlo k řetězci nešťastných událostí, které vedly k jeho chycení.
V Česku se za druhé světové války povedlo odbojářům zavraždit Heydricha. O tom víte?
Nevím.
Jak se vám pracovalo s Oliverem Hirschbiegelem?
Moc dobře. On je impulzivní a empatický člověk i režisér, pracuje velmi precizně. Každý z nás měl na Georga Elsera vlastní pohled, konstruktivním způsobem jsme je zkombinovali. To jsem si moc užil. Oliver je velmi otevřený a milý a mohl jsem ho konfrontovat se svými názory. Po týdnu jsme byli tým.
A jaký je Michael Haneke, s nímž jste natočil Bílou stuhu?
Dost jiný. Ale oba jsou velmi precizní. Michael víc naslouchá hercům, Oliver se na ně víc dívá. Michael má velmi specifický náhled na svou práci, Oliver je víc mainstreamový. Ale pro mě jsou oba umělci a velmi zajímavé osobnosti.
