Chrocht, chrocht. Z cesty! Jde Prasátko | E15.cz

Chrocht, chrocht. Z cesty! Jde Prasátko

Pozdvižení mezi budějovickými chodci vyvolává při venčení malé černé prasátko. Chová ho v bytě skupina přátel.

Což takhle ležet na louce u lesa, počítat oblaka, nikam nechvátat a pozorovat skotačení malého černého čuníka? Vize po pár jointech? Omyl. Realita pro skupinu mladých obyvatel jednoho budějovického bytu, která si pořídila zakrslé prasátko göttingenské. Pět místností se dvěma koupelnami s nimi obývá osm měsíců.
„Učíme se my od něj a ono od nás. První měsíc jsme se jenom sbližovali. V bytě je poměrně velký pohyb lidí, chvilku trvalo, než si na to zvyklo. Má svoji boudičku a jednu koupelnu,“ popisuje třiadvacetiletá Ludmila Cinková život s domácím mazlíčkem, který slyší na jméno Prasátko.
Prasátko je vykastrovaný samec původem ze školního statku v Písku. Podle odborníků je göttingenské miniprasátko původně vyšlechtěné v Německu k laboratorním účelům. Je učenlivé, čistotné a inteligencí se vyrovná tříletému dítěti. Dorůstá do třiceti kil. „Náhodou jsme na ně narazili na internetu. Před tím jsem měla psy, ale tohle je o něčem jiném. Nepotřebuje se tak zavděčit člověku jako pes. Je autonomní, celou inteligenci využívá ve svůj prospěch,“ říká Cinková.
Samotné venčení je vysokou školou trpělivosti. Jen cesta od bytu třeba na Sokolský ostrov, kam vede nejčastější trasa, trvá třikrát tak dlouhou dobu, než normální chůze. Prasátko chodí bez vodítka a je hrozně zvědavé. Podobně jako lidé okolo něho. Všichni se chtějí o něm něco dovědět, sáhnout si na něj.
„Vůbec se jim nedivím. Je to jediné prasátko v Budějovicích. Kdybych ho viděla před rokem, také by mě tak zajímalo,“ omlouvá shlukování lidí Cinková. Tvrdí, že jednou bylo tak intenzivní, že musela chumel u cyklostezky rozdělovat městská policie.
Na rozdíl od povídky Jiřího Grossmanna a Miroslava Šimka Jak jsme chovali užitečné zvíře je domácí život s miniprasátkem méně dramatický. „Chodí na kočkolit, hodně spí, má rádo soukromí a klid. Mazlí se a rozumí všemu. Také se rádo předvádí. Když cítí kolem sebe zájem a pohledy, přestává poslouchat a chce být jen středem pozornosti. Museli jsme ho ale nechat vykastrovat. Veterinář říkal, že jinak by nám jako samec zdemoloval byt,“ vysvětluje Cinková. Podle její kamarádky Lenky Uhlířové Prasátko tak jednou za čtrnáct dní koupou a krmí je hlavně zeleninou a ovocem, aby moc nepřibíralo a mělo štíhlou postavu.
Člověk má s prasetem hodně společného. Nejenom anatomicky. Nervozitu a neustálý spěch ale asi získal od jiného zvířete. „Hodně mě naučilo. Ten vztah s ním je silnější než se psem, vyžaduje víc pozornosti a trpělivosti. Oba jsme si k sobě museli najít cestu. Jenom mě mrzí, že nemá ve městě kamaráda. Žádné prasátko tu zatím není, někdy si proto hraje se štěňaty,“ usmívá se Ludmila Cinková.

 

Články odjinud

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!