Chtěl bych být studentem v každé době | E15.cz

Chtěl bych být studentem v každé době

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Dvaadvacet let po převratu je poslancem, kterým se stal jako bývalý primátor Ústí nad Labem. V době revoluce byl Jan Kubata studentem.

Na sounáležitost, která se už asi nikdy nebude opakovat, z doby sametové revoluce vzpomíná bývalý ústecký primátor a současný poslanec Jan Kubata. Tehdy byl plný plánů a nadšení a na ústecké pedagogické fakultě se připravoval na kariéru učitele. Po krátké době učitelování a podnikání načal kariéru politickou. V roce 1998 jako občanský demokrat.

Studentský život. Jaký byl? Co se vám okamžitě vybaví?

Bezvadná parta lidí. Bezvadní kamarádi, kteří zůstali doteď, a doufám, že ještě dlouho zůstanou.

Jste stále v kontaktu?

Jasně. Absolutně. Stýkáme se pravidelně celý kruh. Měli jsme možná trošku výhodu oproti těm ostatním, protože jako tělocvikáři jsme toho přece jenom na školních kurzech spoustu zažili, jezdili jsme spolu na vodu, lezli po skalách. Takže se scházíme, hrajeme volejbal. Doktor Horkel pořádá pravidelná gymnastická cvičení, a pak jdeme večer do hospody. A mám i osobní přátele, se kterými se stýkám mimo tyto oficiální kruhové srazy.

Na tehdejší pedagogické fakultě jste studoval tělesnou výchovu a zeměpis?

Ano. Na vysokou školu mě přijali v roce 1986, pak jsem přerušil studium, protože jsem byl ještě členem akademické reprezentace lyžařů-běžců. Začal jsem znovu studovat v sedmaosmdesátém na pedagogické fakultě a promoval v roce 1992 na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně. V tom období se z pedagogické fakulty stala univerzita, což byl podle mě pro rozvoj v Ústí nad Labem velmi významný krok.

Kde jste byl v době sametové revoluce?

Bylo pět lidí, Michal Koleček, Jan Šícha, Radek Kotlaba a ještě jeden člověk v takzvaném centrálním stávkovém výboru. Byl jsem jeho součástí. Revoluci jsem tak prožíval velmi aktivně.

Na co dnes už s nostalgií vzpomínáte?

Na neuvěřitelnou sounáležitost všech lidí v té době, což jsem nikdy předtím nepoznal a obávám se, že už není ani možné v demokracii něco podobného prožít. Pamatuji si, že ráno pekaři přivezli na klíšské koleje čerstvé rohlíky, za hodinu přijeli uzenáři. Když jsme potřebovali auto, abychom mohli dělat výjezdy, lidé nám přiváželi svoje auta, nosili svoje úspory. Všichni chtěli, aby ten režim odešel. Soudržnost lidí a přátelská atmosféra jsou nezapomenutelné pocity.

Ve stávkovém výboru byl s vámi tehdejší student a nynější děkan fakulty užitého umění a designu Michal Koleček. Jaký je váš vztah?

Potkali jsme se až při revoluci. Následující rok v lednu jsme s Michalem začali jezdit do zahraničních univerzit a dovážet literaturu, což je dnes pro studenty nepředstavitelné. Jeli jsme na univerzitu do Vídně a tam jsme dostali výtisky Škvoreckého a Havla a dalších, takové, které u nás vůbec nebyly. V takzvané zahraniční skupině jsme s Michalem Kolečkem strávili neuvěřitelného času, tam jsme se poznali lépe, protože on patřil do umělecké části studentů pedagogické fakulty a já jsem byl tělocvikář. Ve škole jsme neměli příležitost se potkávat.

Stýkáte se ještě?

Dodnes jsme přátelé a vídáme se. Ať už ve Fillově výstavní síni, na platformě Collegia Bohemica, ve vědecké a kulturně-vzdělávací společnosti, nebo kvůli výstavbě kampusu. Ten jsem s ním probíral tisíckrát, když se za primátora Petra Gandaloviče začal řešit a radnice iniciovala vznik studentského městečka. Naše přátelské vztahy se přenesly do profesního života. To, si myslím, je k nezaplacení.

Je podle vás Česká republika dnes tam, kde chtěla být před dvaadvaceti lety, když lidé měnili režim?

Jsem o tom hluboce přesvědčený, byť prožíváme určitou frustraci. Máme svobodu, můžeme říkat, co chceme, můžeme chodit, kam chceme, můžeme se svým životem nakládat, jak chceme. Je neoddiskutovatelné, že to byl zcela správný krok.

Ale lidé si stěžují na korupci, nezaměstnanost, podezřelé politické hry.

Ano, existuje mnoho argumentů, že se všechno nepovedlo a že jsme ve složité ekonomické situaci. Ale tak to v demokraciích je a já bych na tom vývoji těžko něco měnil. Určitě nebudu tvrdit, že před devětaosmdesátým rokem jsme se měli lépe. Neměli, ani náhodou.

Měl jste už jako student nějaké ambice dostat se do vysoké politiky?

Ne, já jsem politiku poznal z druhé strany. Byl jsem členem reprezentace v běžeckém lyžování. Část rodiny ze strany mého otce byla v té době v kapitalistické cizině, proto jsem nemohl jezdit na Západ. To znamená, že jsem politické ambice v té době neměl, plně jsem se věnoval sportu. Perzekuci v podobě zákazů jsem si prožil a pro mě, jako pro mladého člověka, to bylo frustrující. V praxi to vypadalo tak, že se jelo na mistrovství světa do Spojených států amerických a mě místo toho, ačkoli jsem na to výkonnostně měl, poslali do Rumunska.

Chtěl byste být v dnešní době studentem?

Studenti to mají v dnešní době trošku složitější. Je úplně jiný studijní systém. My jsme měli všichni v jeden termín zápočet, museli jsme dělat na určité termíny zkoušky, společně jsme se na ně učili, společně jsme je prožívali. To vše partu během studia stmelilo. Na druhou stranu dneska studenti mají neuvěřitelné možnosti přerušování studií, zkušenosti na zahraničních školách a další. Musím říci, že bych chtěl být studenem v každé době, protože studium je neopakovatelná etapa lidského života. A myslím si, že to byla tehdy a je i dnes jedna z nejkrásnějších etap života.

Vnímáte rozdíly mezi tehdejším a dnešním studentem? Mladí lidé dnes působí uvědoměleji, sebevědoměji, jsou nepoznamenaní minulým režimem.

To máte pravdu. To je věc, kterou si musíme jenom přát a pomáhat, aby mladí lidé měli ještě širší přístup k informacím, utváření si vlastního názoru na věci, to je dnes v úplně jiné rovině, než jsme měli za studia my. A to přitom není tak dlouhá doba. Řekněme pětadvacet let zpátky. Neměli jsme žádný přístup k internetu, vydávalo se jedno Rudé právo, a to nikdo nečetl. Všichni jsme si kupovali Sport, a když nebyl Sport, tak jsme si kupovali Právo jen kvůli sportovním článkům na zadní straně. Dnešní studenti mají k jednotlivým životním tématům odlišný přístup podložený daleko více informacemi, než jsme měli my. Je fajn, že to tak dneska funguje.

Kde budete letošního 17. listopadu a co budete dělat?

Doufám, že budu v Ústí nad Labem a, pokud dodržíme tradici, sejdeme se u pomníku Olbrama Zoubka, jako to bylo za mého primátorování, a státní svátek si tam společně připomeneme. Doufám, že nebudu muset sedět v poslanecké sněmovně při obstrukčním jednání. Pokud by to tak bylo, svátek uctím v Praze a v každém případě bych zašel na Národní třídu. Uvidíme, jak se vyvine jednání. Ale určitě si chci s rodinou tu dobu připomenout a chci už svým dětem říkat, co se odehrálo. Právě proto, aby si samy mohly utvářet obrázek o tom, jak to bylo kdysi. O tom, co nikdy nezažily a co mají dneska k dispozici.

Jan kubata o svém vystoupení

„Mé první veřejné vystoupení přinesla sametová revoluce v Ústí nad Labem. Tehdy na koleje přišli Petr Poledňák, dřívější ředitel Činoherního studia, Karel Roden, Ivana Chýlková a další početná skupina herců, kteří zde v roce 1989 hráli, a přesvědčovali nás, že je třeba jít do stávky. Vysvětlovali nám, co se v Praze děje, protože ne každý věděl, že se rýsuje převrat. Mezi lidi se informace dostávaly těžko. Sever byl režimem tvrdě hlídaný, byla tady surovinová základna, strategické chemické podniky a tak podobně. Kraji to nic nepřinášelo, ale pro bolševiky to byl velmi důležitý průmysl. Pamatuji, jak nás soudruzi přemlouvali, že pokud chceme stávkovat, ať stávkujeme aktivně a místo studia sázíme stromy a uklízíme parky. Tehdy někdo, tuším, že Karel Roden, řekl: „Jdeme pryč. V Praze jde o vše a oni tady chtějí sázet stromečky.“ Poté se všechno rozeběhlo. Šli jsme do standardní stávky, obsadili koleje, přestali chodit do školy, vznikl centrální stávkový výbor, který řídilo pět lidí, a já byl mezi nimi. Od té doby jsem mluvil před stovkami studentů, jezdili jsme do Prahy, sešli jsme se s Havlem, přivezli jsme video ze zásahu na Národní třídě. V podnicích jsme to video pouštěli dělníkům, kteří o ničem nevěděli. Bylo těžké před lidmi stát a vyprávět, co jsem fyzicky nezažil, ale jen mi to někdo zprostředkoval. Ještě těžší však bylo předstoupit před čtyři sta padesát lidí z elektrárny v Prunéřově a vyzývat je, aby se k nám přidali. Oni měli doma rodiny a báli se, že je režim může perzekvovat. Nikdo tehdy nevěděl, že se to úplně zlomí a bolševik prohraje.“
Z knihy Jan Kubata: Jsem rváč

JAN KUBATA

Narodil se 2. května 1967 v Karlových Varech.
Stal se několikanásobným juniorským mistrem republiky v běhu na lyžích.
Vystudoval Pedagogickou fakultu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně.
Od roku 1998 je členem ODS, do té doby bez politické příslušnosti.
V roce 2003 se stal ústeckým radním.
Od června 2006 do listopadu 2010 byl primátorem Ústí nad Labem.
Do konce letošního března byl náměstkem ministra spravedlnosti.
Od března 2011 je poslancem. Nahradil Petra Gandaloviče, který se stal velvyslancem v USA.
Je ženatý a má dvě děti.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video