„Chtěl bych“ neznamená vůbec nic | E15.cz

„Chtěl bych“ neznamená vůbec nic

Před více než čtyřiceti lety se stal skautem. Přes pětadvacet let se snaží v duchu foglarovských zásad vést i jiné.

Do 8. oddílu mladoboleslavských vodních skautů se Jaroslav Šebek, přezdívaný Bubla, dostal v roce 1968 náhodou. Rodiče totiž chtěli, aby měl nějakou užitečnou zábavu. A oddíl měl skvělou pověst. Fungoval od roku 1937, kdy jej založil Zdeněk Baborský.

Opravdu jste nehledal oddíl kvůli zážitkům na vodě?
Plaval jsem rád, ale jinak jsem neměl žádné zkušenosti. Na loď jsem se dostal až v oddílu. A bylo to fajn. Ale nevěnovali jsme se jen vodáctví. Poznávali jsme přírodu, literaturu, zajímavé lidi… Prostě jsme objevovali svět. A taky jsem pochopil, že „chtěl bych“, neznamená nic. „Chci“, tvoří divy.

Takže oddíl, ze kterého by měl radost i Jestřáb, tedy Jaroslav Foglar.
To určitě. Díky oddílu jsem Jestřába také poznal. Přesněji to bylo v okamžiku, kdy oddíl musel v roce 1971 oficiálně ukončit svoji činnost. Pod hlavičkou Pionýra fungovat nechtěl. Raději jsme se po dvanáct let potkávali v osadách a klubech. Každý člen tehdy dostal několik pamětních listů, které měl odnést lidem, kteří něco udělali pro český skauting. Já si vybral Foglara. Nezůstalo jen u jedné návštěvy. Jezdil jsem pak za ním do Prahy pravidelně. Přepisoval jsem i některé texty jeho knížek. Když jsem se v roce 1983 stal vedoucím oddílu, hodně jsme spolu debatovali o tom, co a jak by se s dětmi dalo dělat. Byl čestným členem Osmičky a byl i na našich schůzkách. V roce 1987 oslavil na jednom z našich táborů osmdesáté narozeniny.

Má Foglar co říct i dnešním dětem? Od dob Stínadel se hodně změnilo.
Kluci čtou Jestřábovy knížky pořád. Tedy aspoň ti, co chodí do oddílu. Řekl bych, že jim nepřipadá, že příběhy jsou z minulého století. Naopak. Třeba podle Rychlých šípů jsme hráli i jednu z oddílových her. Děti nejdřív doplňovaly děj knihy. Vymyslel jsem to tak, že Foglar vlastně něco do svých knih úmyslně nenapsal. Pak jsme v ulicích českých měst tyto příběhy sehráli. Končili jsme v Táboře nočním honem na Široka. Mnozí na to pořád vzpomínají.

Záleží asi hodně na tom, jak se takový příběh podá.
Vždycky je to o nápadu. A mě pořád baví vymýšlet, jak by se daly věci udělat jinak a hlavně zajímavě. Také rád pro oddílové hry vyrábím nejrůznější rekvizity. Kluky to pokaždé velmi nadchne. Předhánějí se, kdo bude mít například lepší masku nebo kostým. Soutěživost je v nás. Každý chce být dobrý. Někdo dokonce za každou cenu. My ale ctíme tradiční skautská pravidla. A ty nejsou přežitkem.

Je těžké získat pro takové hodnoty děti, které vyrůstají v úplně jiné době? Netvrdím, že všichni, kdo prošli oddílem, mají v těchto věcech jasno. Většina ale taková je. Potkáváme se vlastně pořád. Někteří s námi jezdí i na tábory či expedice. Nebo občas jen tak na vodu. Právě oni tvoří i takzvaný pekáč, čili oddílový Pracovní kruh. Mimochodem tento termín také kdysi zavedl Jestřáb.

I díky tomu se nebojíte vyrazit s dětmi třeba na Aljašku a nebo do Laponska?
Tým je samozřejmě hodně důležitý. Ale jeho členy jsou i samotné děti. Je jim jasné, že nejedou na výlet, kde bude vše připravené a zajištěné. Je to na nich. Vedu je k co největší samostatnosti. Na expedice se připravují celý rok. A nejen na vodě. Myslím, že vím, co od nich mohu čekat. Nebezpečí samozřejmě nevyhledáváme, ale počítáme s ním a jsme přiměřeně opatrní a snažíme se předvídat.

Nakolik program expedic, kterých bylo už devět, plánujete dopředu?
Od roku 1993 jezdíme do zahraničí pravidelně každý lichý rok. V těch sudých trávíme tři týdny na letním táboře v Česku. Na expedici pracuji v podstatě tyto dva roky. Připravuji trasu, vymýšlím soutěže a v neposlední řadě také sháním sponzory. Bez nich by si většina dětí nemohla takový zájezd dovolit. Na místě ale často improvizujeme. Letos jsme v Laponsku také měnili program. Řeku Rautas, či spíš některé její úseky, nám pomohl objevit vodák ze švédské Kiruny. Dali jsme na jeho doporučení a nelitovali jsme. Před námi tam snad ještě žádný Čech nebyl.

Co vám za léta v oddílu udělalo asi největší radost?
To je těžké říct. Takových věcí bylo velmi mnoho. Nejlíp si to uvědomuji, když pročítám oddílové kroniky. Hodně si ale cením, že oddílem prošly obě mé děti. A za totality měly možnost skautovat. Dnes říkají, že to byla dobrá životní škola. Na vodě už s námi byla i pětiletá vnučka Terezka. Osmiměsíčního Honzíka určitě posadím do kánoe také co nejdříve.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!

Tato stránka využívá služeb Google reCAPTCHA, na kterou se vztahují Smluvní podmínky a Zásady ochrany osobních údajů společnosti Google.