„Chtěl jsem přestat kouřit. Pomocí drátů a elektřiny“

Redaktor Sedmičky navštívil antinikotinové centrum, kde vyléčí kuřáky za pár minut. Neuspěl.

Káva s cigaretou k sobě patří jako pivo a Češi nebo vstávání a ranní hygiena. Je to obřadní úkon, kvůli kterému řada kuřáků nikdy nezapálí svou poslední cigaretu. A já patřím k nim. Jak vlastně přestat?

Rozhodl jsem se vyzkoušet antinikotinové centrum v Břeclavi. „Máme úspěšnost sedmdesát až osmdesát procent a trvá to jen čtyřicet minut!“, lákají odborníci klienty na troufalou statistiku.

Nic ale není zadarmo, kúra vyjde na dvanáct stovek. Před terapií, která mě má zbavit mé letité závislosti, dělám to bytostně nejzákladnější: zakouřím si.

„A to jste udělal velice dobře,“ dostávám hned úvodem povzbuzující informaci od Jany Holáskové, ženy, která má pravděpodobně tu moc, abych definitivně cigarety odložil. „Váš nedopalek totiž použijeme, abyste přestal,“ objasňuje žena.

Jak prosté. Vůbec si nad tím nelámu hlavu a jsem v klidu. Necítím totiž ten nemocniční odér, kvůli němuž mi roste tepová frekvence snad každou vteřinu. Sedím v příjemné místnosti, v pohodlném křesle. „Je klidně možné, že v ústech budete mít kovovou příchuť,“ dostávám trochu šokující informaci. Pokud jsem byl klidný, tak teď to určitě neplatí.

Zázračný přístroj?

Ruce musím položit na dvě kovové destičky. Vedou z nich dráty do přístroje, který se jmenuje Bicom. Vypadá jako mikrovlnka z počátku devadesátých let. Vymyslel jej nějaký chlapík z Německa a původně se díky jeho vynálezu diagnostikovaly nejrůznější nemoci. Až v posledních letech se přišlo na to, že může odnaučit kuřáky jejich zlozvyku.

„Funguje tak, že do těla vysílá ze zbytku vaší cigarety a slin zrcadlově obrácený elektromagnetický frekvenční vzorek. To zajistí, že nebudete mít abstinenční příznaky,“ vysvětluje mi Holásková, zatímco se potím na sedačce.

Sedím, občas něco prohodím, aby nestála řeč. A dostávám dávky čehosi tajemného, co mě má ze závislosti na nikotinu vyléčit. Poslouchám i uklidňující hudbu, je to snad něco, co má připomínat pohodu při slunění na pláži. „Hlavně hodně pijte, to vám pomůže,“ radí mi Holásková. Dostávám lahev vody a plním rozkaz.

Po pár minutách, kdy jsem připojený na přístroj, přichází poněkud trpká zkušenost. Hned se mi vybavuje scéna z Formanova filmu Přelet nad kukaččím hnízdem. A nemám na ni zrovna dvakrát příjemné vzpomínky. Jacka Nicholsona taky usadí do křesla, pravda, trochu dramatickým způsobem, a docela razantně mu sníží intelekt – lobotomií.

S dráty u hlavy

Dostávám čelenku kolem hlavy, ze které zase vedou dráty. „Možná je vám to trochu nepříjemné, ale nemusíte mít strach,“ snaží se mě uklidnit Holásková. V tu chvíli mi hlavou probleskuje moment, když jsem podepisoval papír, že jsem si vědom všech rizik. Nu což, dokument jsem si ani nepřečetl. Je už pozdě.

Ale přežil jsem to. Po slibovaných čtyřiceti minutách sezení končí. Jsem trochu upocený, jinak se cítím docela dobře. Hlavní je, že nemám chuť kouřit. Přisuzuji to však tomu, že to není zase tak dlouhá doba, kdy jsem si zapaloval.

„Důležité je chtít. My vás sice zbavíme fyzické závislosti, ale zbytek je už jen na vás. Musíte se vyvarovat momentům a situacím, které máte spojené s cigaretou,“ upozorňuje mě na závěr Holásková. Dostávám od ní ještě nálepku, kterou si mám druhý den umístit na tělo. „Je to čip, kde je nahraná terapie. Tím potlačíme vaši chuť kouřit,“ vysvětluje mi.

Odborník: Je to placebo

Odcházím spokojený, s nadějí, že to zvládnu. Jen mě mírně rozhodí informace od Evy Králíkové z Centra léčby závislosti na tabáku. Hned po terapii jí totiž volám a ptám se, co si o této metodě myslí.

„Je to obyčejné placebo. Neexistuje žádný důkaz, že to funguje. Je to stejné, jako kdyby po vás chtěla tři tisíce za to, že si na minutu stoupnete na levou nohu,“ varuje mě Králíková, že jsem sezení absolvoval nadarmo. Ale co, třeba se mýlí, říkám si. Podle rad se snažím vyhýbat situacím, které mám spojené s kouřením. Tak třeba: po jídle neusedám ke stolku s popelníkem, snažím se krotit své emoce, abych si nemusel zakouřit na uklidněnou, a nechodím ani v bytě na balkon. Tam si totiž užívám nikotinové chvíle vůbec nejraději.

Jsou to tři dny a mám pocit vítězství. Nekouřím. Ale jen do chvíle, než mi kolegyně v práci přinese kafe. Navíc v mém oblíbeném hrnku. Bohužel, kvůli rituálu, který dnes a denně absolvují miliony kuřáků, jsem podlehl.

A zase s tím začal.