Chtěla jsem se podívat na ohňostroj. Venku se ale střílelo

Její hlas znají posluchači rádia Dobrý den, kde pravidelně moderuje pořad Vadí-nevadí. Málokdo ale o ní ví, že ráda maluje a že jeden z jejích obrazů má doma i bývalý prezident Spojených států Bill Clinton. Iveta Chmielová Dalajková dokázala svými obrazy vydělat peníze, za které postavila nemocnici v Africe.

Na jaké období ve svém životě ráda vzpomínáte?

Každé mé období je něčím zajímavé. Na co ráda vzpomínám, je pobyt v tropické Africe, který mi hodně změnil život. Došla jsem k poznání, jak jsme my lidé ze západního světa rozmazlení a jak k samotnému životu stačí jen opravdu málo. Začala jsem se tam věnovat charitativní činnosti, kterou se mi podařilo skloubit s mým koníčkem, malbou.

Co vás přivedlo k charitativnímu projektu?

Můj manžel je diplomat, a tak jsme se na dobu jeho působení přestěhovali do Nigérie. Měla jsem před sebou volbu, buď se protančit jako manželka velvyslance společenskými večírky, nebo udělat něco důležitého pro místní lidi. Rozhodla jsem se pro druhou možnost, protože nejsem typ člověka, který by trávil život nicneděláním. Navíc, když jsem se rozhlédla kolem sebe, viděla jsem, že práce bude dost. K myšlence mne přivedly hladovějící děti i smutné osudy zdejších lidí, kteří již zestárli nebo onemocněli. Nápadů bylo hned několik, ale musela jsem zvolit takový, abych ho dokázala dotáhnout do konce. Spasit svět jsem neplánovala, chtěla jsem jen pomoci konkrétním lidem.

Jaký nápad jste si vybrala a jak probíhala jeho realizace?

Ve svém životě jsem zaměřena na výsledky a zároveň jsem si chtěla ukrojit pouze takový krajíc, který dokážu sníst. Spolu s dalšími ženami velvyslanců jsme založily malířskou skupinu. Scházely jsme se dvakrát týdně a společně tvořily. Techniku si každá určila sama, podle toho co uměla a co jí bylo nejbližší. Některé kolegyně malovaly olejem, jiné na hedvábí. V mém případě to byly akrylové barvy. Náš klub poté uspořádal charitativní prodejní výstavu prací v Britské radě v Abuji. Všechny obrázky se prodaly. Byl to úžasný úspěch a my jsme věděly, že máme dostatek peněz na postavení nemocnice pro drobné poporodní operace.

Kde se výstavba poporodní kliniky uskutečnila a proč právě ona?

Bylo to v severonigerijském městě Sokoto. Na muslimském severu Nigérie je takové zařízení skutečně potřeba. Často tady rodí mladé dívky. Není žádnou vzácností, že se stávají maminkami už ve věku dvanácti let. Během domácích porodů velmi běžně vzniknou komplikace způsobené poraněním a potrháním. U nás, pokud by se něco takového stalo, rodička dostane okamžitou péči a podstoupí drobnou operaci. V Nigérii tehdy takový zákrok stál padesát dolarů a na to neměla většina rodin peníze. Nechávali proto vše na přírodě a dívkám, u kterých se zdravotní stav zhoršoval, novorozeně odebrali a vykázaly je z vesnice. Tyto vyhnankyně nakonec umíraly hlady, bez pomoci, ve špíně a ve velkých bolestech.

Přijali domorodí obyvatelé kliniku kladně a nevznikl problém s jejich náboženstvím a kmenovými zvyklostmi?

Samozřejmě, že vše muselo být předem detailně rozmyšleno a konzultováno. Hodně nám radil můj manžel, vystudovaný afrikanista, který má zkušenosti i z občanské války v Somálsku. Dalšími praktickými radami přispěl také holandský velvyslanec, i on byl vystudovaným odborníkem na Afriku. Věděli jsme například, že musíme nalézt již praktikujícího místního lékaře, ke kterému mají lidé důvěru. Tuto podporu pak většina lidí vnímala dobře a přijali ji. Věděli, že pokud chtějí, aby jejich ženy přežily a mohly vést i nadále plnohodnotný život, pomoc je nutná.

Klinika ale nebyla jedinou aktivitou vašeho spolku žen velvyslanců, čím jste se snažily ještě přispět?

Ano, naší druhou aktivitou bylo naučit místní ženy z jedné vesničky postarat se samy o sebe. Každá z nás se jim snažila předat nějakou dovednost, aby nebyly odkázány na prostituci, pokud ztratí zázemí. Jedna kolegyně je učila vyšívat, další vyrábět svíčky. Jsem vystudovaná učitelka, a tak jsem si zvolila čtení a psaní. Tento projekt běžel souběžně s naší přípravou na kliniku.

Neměla jste někdy strach, když jste viděla zdejší poměry?

Musím přiznat, že strach jsem občas měla a možná proto se umím radovat z drobných věcí. Začala jsem si vážit našich samozřejmostí. Když chceme rozsvítit, zmáčkneme jen knoflík vypínače. Pokud chceme vodu, máme ji v kohoutku a hlavně, u nás je velmi bezpečno. Dokonce mi z pobytu na černém kontinentu zůstal zvyk. Když si sednu do auta, zcela automaticky se zamknu. Jeden z mých nejsilnějších zážitků se stal hned v prvním týdnu mého pobytu v Lagosu. Z venku jsem slyšela ohňostroj, tak jsem rozhrnula závěsy a v rozsvíceném pokoji jsem čekala na podívanou. Manžel okamžitě zhasnul a srazil mě k podlaze. Až na zemi se zeptal, co blbnu, že venku se střílí. Poté jsem si uvědomila, jakým jsem byla krásně nasvíceným terčem. Podobných zážitků mám mnoho. Řada z nich se objevila v knížce „Hrob bílého muže aneb Afrika skutečností a snů,“ kterou jsem ilustrovala.

Jak dlouho jste v Nigérii pobyla?

Žili jsme tam tři roky. Přes všechny ty hrůzy to ale byla velmi užitečná léta mého života, taková velká škola. Afrika mě hodně ovlivnila, myslím tím v dobrém slova smyslu. Například mě naučila plánovat, jak se říká za tři rohy. Už jen obyčejná cesta na trh kvůli bezpečnostní situaci vyžadovala důkladnou přípravu, nemohla jsem udělat chybu. Musela jsem vědět, co se děje ve městě, jestli mohu vůbec vyjet, aby nebyl cestou nějaký nepokoj. Další důležitou a podstatnou informací bylo, jestli je na tržnici nějaké zboží.

Bezpečnostní rizika ale nejsou jediná, setkala jste se i se zdravotními?

Za dobu pobytu jsem prodělala čtyři malárie, tu poslední navíc v těhotenství. Tehdy jsem se opravdu bála. Lékaři mi doporučovali, že musím začít brát léky, aby zachránili alespoň mne. Věděla jsem, že pokud odmítnu, zemřu. Bylo to hodně těžké rozhodnutí, zbývaly jen poslední tři měsíce do porodu. Nakonec vše dobře dopadlo, narodila se mi zdravá dcerka.

Plánujete, že byste se do Afriky někdy vrátila?

Říká se, že Afrika rozdělí lidi do dvou skupin. Jedna poté, co ji navštíví, je okouzlena. Ta druhá skupina ji začne nesnášet. Já patřím do té první, zamilovala jsem si ji. Pokud bych viděla, že má smysl se vrátit, protože mohu nějak na místě pomoci, udělám to. Zjistila jsem, že tenhle kontinent a životy jeho lidí, už mi nikdy nemohou být lhostejné.

Poradíte, jak si v tom velkém množství charitativních organizací vybrat tu správnou?

Jaká organizace je ta správná? Podle mne ta, která dodá pomoc až k příjemci a nerozmělní získané finanční prostředky na svou přemrštěnou administrativu.

Co momentálně děláte a z čeho máte radost?

V současnosti mi dělá největší radost moderování vlastního pořadu v rádiu Dobrý den. Zvu si do něj zajímavé hosty z různých odvětví kulturního a společenského života. Je zajímavé dělat rozhovory s lidmi, co něco pro své okolí udělali.

Kdybyste měla kouzelnou hůlku, co byste s ní zařídila?

Nechci, aby to znělo jako klišé, ale určitě bych si přála, aby všechny děti měly krásné a láskyplné dětství. Jsem přesvědčená, že tak později dokážou lásku, kterou dostaly, přenést dál. Na své okolí a zase na své děti.