Městečko s charakteristickým kostelem na půdorysu hvězdy a nezaměnitelnou cibulovou bání, to je Železná Ruda ze starých pohlednic a vzpomínek z dětství. Většina dětí z Plzně sem jezdila na lyže nebo do podnikových chat svých rodičů. Je krásný podzimní den, vrcholy Šumavy mě vítají sluncem. Nadechnu se štiplavě studeného vzduchu, rozhlédnu se po kopcích, které začínají hrát podzimními barvami. A už mě obklopují lesklé obří koule, trpaslíci, pestrobarevné osušky a oděvy. Na domě před námi poblikává neonová postava ženy, o kus dál je nápis Casino. Vítejte v Železné Rudě.
Po pádu železné opony se město těšilo, že se konečně stane městem normálním. Že přestane být územím nikoho, kde se lidem bere majetek i domovy. Ale nestalo se nic jiného, než že se do města opět nahrnuli zlatokopové. Po nich tu zbyly chátrající budovy. Procházím kolem někdejší chlouby, hotelu Javor. Zavřený. Restaurace Šumava, která bývala v zimě plná obědvajících lyžařů. Na prodej.
„Podnikatelé, kteří sem přišli po revoluci, jenom vyrejžovali, co se dalo, a zmizeli,“ říká prodavač domácích spotřebičů Jiří Škývara.
Přestala lákat turisty
Starosta Železné Rudy má podobný názor. „Čeští turisté najednou měli nekonečnou možnost cestovat kamkoli, a tak Železná Ruda přestala lákat. Před revolucí měla každá větší plzeňská firma v Rudě svoji chatu. A najednou sem nikdo nechtěl jezdit. Takže se chaty prodávaly a noví majitelé je měnili na herny, tržnice a noční kluby. Těch tu bylo jeden čas devatenáct,“ ohlíží se starosta Michal Šnebergr za začátkem devadesátých let.
Stopy tohoto období jsou tu patrné dodnes. Kdysi vyhlášená cukrárna u kostela už neslouží ani jako vietnamské tržiště, jímž byla v devadesátých letech. Na chátrající ruině visí nápis Na prodej. S ohledem na stav budovy tu ještě bude viset asi dlouho.
Železná Ruda už ale má novou, neméně vyhlášenou, cukrárnu. Dorty v ní jsou veliké a vynikající. Vyrábí je drobná žena, Zdenka Leischnerová. „Tady není žádná kultura,“ říká Leischnerová. „Hospod s automaty hodně, ale to jenom rozvrací rodiny. Když jsem sem před dvaceti lety přišla, fungovala hospoda U Princů, kde byl velký sál a kde se konaly bály. Přijížděli sem zpěváci z Prahy a ochotníci tu hráli divadlo. Ze sálu je teď kasino, takže nemáme ani koncerty, ani divadlo, ani plesy, nic. Ani kino tu není,“ stěžuje si cukrářka.
Železnorudský prodavač jen přitakává. „Chtělo by to kino, bazén nebo nějaký multifunkční prostor,“ přemítá Škývara. Kulturní vyžití není to jediné, co v Železné Rudě schází. Není tu prodejna galanterie, papírnictví, hračkářství. Koupit se tu dá jenom jídlo a drogerie. Pokud návštěvník v zimě zjistí, že si zapomněl lyžařské brýle nebo se mu rozpadnou boty, musí vzít za vděk sortimentem neznámého původu. Německé nápisy na obchodě zvou k nákupu vietnamského zboží. Boty, oděvy, hodinky, cokoli si člověk vzpomene. Německý manželský pár opatrně vchází dovnitř. Prohlíží si bundy a jejich kvalitou není nijak nadšený. Prodavačka se jim začíná věnovat typickým způsobem. Mluví lámanou němčinou a přesvědčuje štíhlou blondýnu, že bunda je skvělá. „Bývaly tu dvě pobočky bank, ČSOB a Česká spořitelna. Už tu není ani jedna. Bankomaty tu zůstaly, ale když nefungují nebo když člověk chce vyřídit něco na přepážce, musí do Nýrska či do Klatov,“ stěžuje si Leischnerová.
Problém má i Škývara. „Když podnikatel potřebuje dát tržbu do banky, musí na půl dne zavřít krám,“ dodává prodavač.
Pobočka spořitelny sídlila v přízemí radnice. Dnes je tu jen prázdná místnost a oznámení na dveřích vysvětluje, že pobočky bude banka provozovat jenom tam, kde do nich lidé chodí. „Tady byla ve spořitelně nesmírně nepříjemná a neochotná paní, proto většina lidí jezdila do banky jinam. Ne proto, že by nechtěli do banky chodit vůbec,“ říká Škývara.
Železnorudsko, kdysi vyhledávaná rekreační oblast, léta strádá. Ne že by sem turisté nepřijížděli vůbec, ale je jich méně. A na ty, kteří přijedou, tu kromě přírody vůbec nic nečeká.
„Nestihli jsme boom rozvoje lyžařských areálů. Výjimku tvoří areál na Špičáku, kde je bikepark a čtyřsedačková lanovka. Jinde v republice se masivně investovalo,“ konstatuje starosta rosta Železné Rudy Šnebergr. Na otázku, proč město tuhle šanci prošvihlo, odpovídá poměrně nekonkrétně. „Roztříštěnost vlastnické struktury a privatizace pozemků větší investice komplikovaly, až znemožňovaly,“ říká. Stejně jako řada dalších šumavských starostů navíc postrádá podporu od kraje. A také pociťuje skoro až nepřátelství od zástupců Národního parku a chráněné krajinné oblasti Šumava. „Průmysl tady nikdy nebude. Ale našemu rozvoji brání i politika Národního parku Šumava. Vytěžené dřevo se tu nezpracovává, ale odváží se pryč. Na těžbě se nepodílejí lidé z okolí, firmy si přivážejí svoje dělníky. Jsme závislí jen turistickém ruchu. Ovšem i tam máme problémy s národním parkem,“ říká starosta. Dodává konkrétní příklad. „Na bavorské straně je velkým lákadlem Stezka v korunách stromů. My jsme chtěli obnovit lávkovou cestu kolem Čertova jezera, která tu kdysi dávno existovala. Měli jsme na to i peníze, ale Správa chráněné krajinné oblasti se postavila proti. Po třech letech marných bojů jsme to vzdali. Je to symbol toho, jak to tady nejde,“ konstatuje Michal Šnebergr. V tomto případě se správci parku ohání například ochranou populace tetřevů.
Úředníci nepomůžou
„Na bavorské straně jsou tetřevové taky, ale tam to jde. U nás se jenom chrání příroda, aš to stojí, co to stojí,“ říká starosta. Město by rádo budovalo cyklostezky, opravilo více než čtyřicet let starou lanovku na Pancíř nebo by postavilo golfové hřišti. Na nic však nemá peníze. „Kvůli cyklostezkám žádáme na kraji peníze potřetí. Rekonstrukci lanovky kraj nepodpořil, protože si myslí, že by to měli udělat soukromí investoři, ale těm se sem zatím nechce,“ kroutí starosta hlavou. Oblast potřebuje kvalitní zázemí pro turisty, tedy lepší lanovky novky a vleky, propojené sjezdovky a na vrcholech příjemné restaurace, jako je tomu třeba v Alpách. „Máme tu železnici a silnici první třídy. Je tu krásná příroda s jezery, vodopády, nejvyšší horou Šumavy, lyžařskými areály, běžeckými stopami, ale to samo o sobě nestačí,“ podotýká starosta. Na co sem ale investory konkrétně nalákat, neví.
