Chtěli ji „oddělat“ v lese. Dnes je z Janečkové úspěšná spisovatelka | E15.cz

Chtěli ji „oddělat“ v lese. Dnes je z Janečkové úspěšná spisovatelka

Štěpán Sedláček

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Klára Janečková pracuje jako psycholožka a píše romány. Čerpá i z vlastní zkušenosti oběti únosu.

Byl rok 1998 a Klára Janečková měla krátce před maturitou. Blížící se „zkouška dospělosti“, ale nebyla nic ve srovnání s tím, co ji mělo čekat. Dceru bohatých rodičů unesla a věznila česko-ukrajinská banda. Janečková ale přežila a dnes je úspěšnou spisovatelkou. Možná i kvůli této silné zkušenosti.

Nedávno vydala už osmou knihu. V románu Temnota vypráví příběh o ženě, která ztratila paměť.

Jak ovlivnil únos vaši spisovatelskou činnost? Dokážete se třeba díky tomu vcítit více do svých postav a jejich myšlení?

Je pravda, že asi i díky tomu otřesnému zážitku se ze mě stala spisovatelka. Únos ovlivnil celý můj další život. Potřebovala jsem uniknout do jiného světa a začala jsem psát. Vždy jsem sice psát chtěla a věnovala jsem se tomu už od dětství, ale asi bych se k tomu profesionálně dostala mnohem později. Nebýt únosu, nešla bych ani studovat psychologii. Dokážu se lépe vcítit do klientů, kteří přežili nějaké trauma.

Jak jste začínala?

V roce 2000 jsem se dala do psaní mé prvotiny. Koupila jsem si stařičký notebook, přes den jsem byla zaměstnaná ve zlatnictví a po večerech jsem tajně psala. Starý notebook po roce ale vypověděl službu a mně se skoro celá kniha vymazala. Týden jsem sice lomila rukama, ale poté jsem se zase pustila do práce a ještě tentýž rok jsem měla napsaný první rukopis. Dala jsem jej do šuplíku a o jeho vydání neuvažovala.

Co se pak změnilo?

Jednou jsem se zmínila známému v Praze, že jsem něco napsala, a ten mi dal kontakt na spisovatelku Hedu Bartíkovou. Tato dáma si mou knihu zprvu nechtěla přečíst a já ji docela chápu. U jejích dveří stála drobná, vystrašená holka z Moravy a zvěstovala, že napsala historický román. Nakonec se smilovala a mé dílo si přečetla. K mé radosti mi řekla, že stojí za vydání. Za měsíc se mi podařilo získat vydavatele. Má kniha Ďábelská tvář tak vyšla v říjnu 2000.

Později jste vydala knížku Unesená o svém traumatickém zážitku. I ve vašich dalších knihách čerpáte ze svého života?

Unesená je jedinou knihou popisující můj život, napsala jsem ji téměř deset let po mém únosu, až tehdy jsem se cítila připravená. Ostatní knihy jsou výplodem fantazie či příběhů kolem nás. Psaní je krásné a zažívám při něm skvělé pocity, protože své hrdiny miluji.

Takže už nic jiného z osobního života vaše psaní neovlivnilo?

Samozřejmě, že láska! Když jsem se v roce 2004 vdala, byla jsem poměrně naivní a věřila jsem, že manželství je na celý život. Myslela jsem si, že stačí, když se budou mít dva lidé rádi, budou se snažit vztah udržovat a nebudou jej ničit. Brzy jsem zjistila, že jsem se mýlila. V únoru roku 2006 se mi manželství rozpadlo a já už v květnu vydala novou knihu Manželské okovy. To byl velmi trefný název v mé situaci, i když jsme se k sobě s partnerem tehdy nakonec vrátili. Láska a vztahy mají tisíce podob a tato témata jsou nevyčerpatelná.

Pojďme k oné dramatické události z roku 1998. Byly tím hlavním motivem únosu peníze?

Rodiče v tu dobu podnikali, každý vlastnil svoji firmu a mimořádně se jim dařilo. Právě toho si, bohužel, ti vyděrači všimli, a zaútočili tedy na místo nejcitlivější. Tím jsem byla já, jediná dcera. „Máme vaši Kláru! Chceme milion výkupného, které vyhodíte z vlaku na určitém místě v přesně stanovenou hodinu a minutu. Opovažte se zavolat policii a vaše dcera nepřežije,“ vyhrožoval neznámý hlas v telefonu mému otci. Když mě táta nesehnal ve škole ani u kamarádek a navíc únosci zavolali ještě jednou, pochopil, že to myslí vážně. Máma nakonec zavolala policii.

Vybavujete si den, kdy k onomu osudnému okamžiku došlo?

Stalo se to v pátek třináctého. Po vyučování jsem šla domů ze školy, maturita už klepala na dveře a já si plánovala na víkend učení i zábavu. Před školou v Kroměříži se na mě ale z ničeho nic vrhli tři chlapi a nedalo se jim vůbec ubránit. Naložili mě do auta a odvezli na kraj města do nějaké šílené ubytovny. Byla jsem strašně vyplašená a nechápala, co po mně chtějí. Pak mě omámili drogou, kterou dali do pití a nechali mě na starosti jednomu Ukrajinci. Hlavní aktéři, dva Češi, šli žádat o výkupné. Jeden z únosců dokonce přišel za mým otcem s tím, že je můj kamarád. Od nic netušícího táty si půjčil auto, aby mě prý mohl hledat po okolí. Neskutečná drzost!

Jaké to je, být někde zavřená s nějakým cizím chlapem?

Když jsem se trochu probrala z omámení drogami, chtěla jsem jít domů. Můj hlídač mi ale vrazil pár facek a lámavou češtinou mi řekl: „Domů už nikdy nepůjdeš. Odvezeme tě do lesa a tam tě odděláme.“ V tu chvíli jsem pochopila, že je situace opravdu vážná, ale v osmnácti letech se mi umírat nechtělo. Myslela jsem na rodiče, babičku, kamarády a na svého kluka. V duchu jsem si představovala, jak mě vraždí, a došlo mi, že jsem je vlastně všechny viděla, a tudíž ze mě mají strach. Krásně bych je mohla všechny identifi kovat. Musela jsem se vzchopit a něco vymyslet.

A co jste vymyslela?

Předně jsem přestala fňukat a začala jsem se zajímat o jeho život. Vyprávěl mi, jak bydlí na malé vesnici na Ukrajině, vzpomínal na svoji maminku i na drsnou vojnu, kterou prožil. Dokonce mi říkal, že jsem křehká a mlaďounká, že mě teda nezabije. Druhý den jsem sehrála parádní záchvat bolesti břicha. „Mám své ženské dny a nutně potřebuji koupit hygienu,“ prosila jsem ho. Moc jsem tomu sice nevěřila, ale on se opravdu slitoval a odešel. Já se zatím vydala na svůj největší životní útěk.

Jak jste se ale ze zamčené místnosti dostala?

Nechápu, kde se ve mně vzala ta síla, ale kopala a narážela jsem do dveří, až se rozletěly a moje cesta na svobodu se otevřela. Polonahá jsem pak běžela kolem zahrádek a pak jsem poprosila nějakou paní o pomoc. Neměla jsem tušení, kde vlastně jsem, ale paní mému akčnímu příběhu uvěřila a schovala mě. Hned jsem z jejího telefonu zavolala mamince a paní pak volala na policii.

Jak dopadli únosci?

Mého „kamaráda“, strážce z Ukrajiny, zatkli policisté ještě na ubytovně, kterou prý vzteky celou roztřískal. Čeští únosci nic netušili, protože si v klidu jezdili tátovým autem po kraji. Na sjednané místo ovšem nepřijel můj otec s miliony, ale policisté. Všichni tři skončili tam, kam patřili. Za mřížemi.

Máte v hlavě nějaký další příběh, o kterém budete příště psát?

Brzy začnu na jednom pracovat. Je to příběh muže a jeho tří žen. Za totality odešel pracovat do Kuvajtu, kde se jeho manželství rozpadlo a žena se vrátila i s dítětem do Česka. Překonal rozvod a našel si druhou ženu,. Ta také v Kuvajtu nevydržela a utekla mu. Po mnoha letech se zamiloval do studentky na univerzitě, kde pracoval. Zdálo se, že našel konečně tu pravou. Ovšem dívka je muslimka z dobré rodiny a svazek pro oba představuje riziko odhalení a trest.

KLÁRA JANEČKOVÁ

* Narodila se 20. července 1979 ve Valašském Meziříčí a vyrůstala ve Chvalčově u Bystřice pod Hostýnem jako jedináček.
* Od dětství hrála na klavír a kytaru.
* Ráda lyžuje a učí to i svoji dceru.
* Vydala už osm románů. Za knihu Ďábelská tvář z roku 2002 získala ocenění Prvotina roku.
* Čte historické romány a poslouchá Roxette, Bon Jovi, Mr. Big, Kabát.

Autor: Štěpán Sedláček

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video