Chuť na Himálaje jí vzaly pomluvy

„Ten kopec je nekonečný. I když mi připadá, že příbytky andělů musí být na dosah. Pořád jsem si nezvykla, že jsem v Pyrenejích. Oblázky pod nohama mi prokluzují. Je mi zima. Vlhká lezavá zima, zalézající až do kostí,“ tak začíná jedna z kapitol knihy vzpomínek, jejíž autorkou je pětašedesátiletá důchodkyně a cestovatelka Hana Ulrichová.

Z domu s pečovatelskou službou v Kladrubech u Stříbra, kde bydlí, vyrazila loni v dubnu na pouť do Santiaga de Compostela ve Španělsku. Ušla více než dva tisíce čtyři sta kilometrů. Cesta jí trvala sto čtyřicet osm perných dní, zhubla třináct kilo.

„Ty už mám po zimě zase zpátky,“ hlásí aktivní penzistka.

Zimní spánek

Koncem října se vrátila. Když napadl sníh, projevila se u ní únava z náročné cesty. To jen spala a jedla a odepisovala na dopisy, které jí poslali lidé z celé republiky. „Dorazila jich skoro stovka,“ přibližuje. Po tom, co její příběh díky novinám i televizi obletěl celou republiku, stala se velice populární. Vedle obdivných gratulací, jedné nabídky k sňatku a pokusů od sektářských náhončích, dostala i několik pozvánek na návštěvu. Některé se rozhodla využít, sestavila si plán cesty a před prázdninami sedla na vlak. Ubytování a strava byla vždy v režii hostitelů, stejně si ale na cestu musela půjčit dva tisíce.

I když vychovala čtyři děti a celý život podle svých slov pracovala, její důchod se pohybuje okolo čtyř a půl tisíc korun. Po zaplacení nájemného, plynu a elektřiny jí na den zbývá osmdesát korun. S vybavením do Santiaga jí pomohli sponzoři. Čiperná důchodkyně obeslala firmy vyrábějící outdoorové vybavení. K jejímu překvapení jí poštou postupně přišly dvoje boty, speciální taška na kolečkách i spacák. Na letošní prázdniny si vydělala brigádou.

Další peníze by jí mohla vydělat chystaná kniha reportáží z cesty. Kdy ale vyjde, netuší. „Ideální by to bylo ku příležitosti ročního výročí mého návratu,“ přemýšlí. Jestli to však do podzimu stihne, je ve hvězdách. Postarší počítač, který jí půjčila kamarádka z Plzně, se nenaučila ovládat. Musí jí tak stačit letitý a částečně nefunkční psací stroj. S výsledky je spokojena.

„Známí mě chválili za napínavost,“ říká. Jejím spisovatelským ambicím hrají do karet i současná vedra. Přes den je totiž doma a píše. Jak v podobném parnu mohla loni přejít půlku Evropy, nechápe. „Vedro bylo můj největší nepřítel,“ říká.¨

Přes den je totiž doma a píše. Jak v podobném parnu mohla loni přejít půlku Evropy, nechápe. „Vedro bylo můj největší nepřítel,“ říká. Pro letošek si zvolila chladnější počasí. Její anabáze začala na Frýdecko– Místecku, potom se přesunula do Jeseníků, nakonec se přes Pelhřimov a Šumavu dostala zpátky domů. Ve Frýdku stihla udělat přednášku místním důchodcům, dobyla Lysou horu i Praděd. Ušla desítky kilometrů. V Pelhřimově ji zapsali do České knihy rekordů.

Nevyhnula se jí ani překvapení. „Lidé mě poznávali na ulici, chtěli se fotit, někteří dokonce žádali o podpis,“ popisuje. Síla pomluvy Vedle knihy má Hana Ulrichová i další plány. Plánovala další výlet. Tentokrát do Himálají. Pak jí ale vzali chuť lidé, kteří ji pomluvili, že se za peníze druhých vozí po světě. Teď už má ale jiný cíl. Chtěla by pomáhat lidem. Zatím ale neví jak. „Kdybych uměla anglicky, tak vyrazím do Afriky s Člověkem v tísni. Zeptám se, jestli mě nepotřebují v plzeňské fakultce,“ uzavírá.