Chybí nám domov, shodují se lidé ze zbořených vesnic | E15.cz

Chybí nám domov, shodují se lidé ze zbořených vesnic

Tisíce lidí na Mostecku musely kvůli těžbě a chemičce opustit své domovy. Ani po půl století v nich nevymizela touha vrátit se do rodného domu.

Mostecko / Tam, kde šlehá plamen petrochemické fakle, stával dům, v němž vyrůstal František Haase z Litvínova. „Voda na chodbě pro všechny partaje a záchod na dvorku společně se šupnami s uhlím. Zvláštní nostalgie. Přesto se mi stýská,“ hledí směrem k chemickým věžím uprostřed cesty mezi Mostem a Litvínovem Haase. Věhlasné Záluží připomíná už jen cedule u silnice. Místo vesnice stojí fabrika.

Kvůli chemickému průmyslu a těžbě uhlí zmizelo z povrchu země na severu Čech osmdesát menších či větších vesnic. „Čím je člověk starší, uvědomuje si, co se vlastně stalo. Lidi přesunuli z místa na místo jako zboží, aniž by se jich někdo ptal. Obce a města, nenahraditelné klenoty, zbourali pro krátkodobý efekt, který za to určitě nestál,“ vyznává se ze svých pocitů Haase.

Ze Záluží se musel s rodiči vystěhovat, když začal chodit do základní školy. Bylo to v roce 1959. „Stále mám v paměti klukovské výpravy do okolí. Všude samý bunkr a my, kluci, jsme chodili na bomby. Tak jsme říkali kráterům po bombardování zalitým vodou. Nezapomenu na loupeživé nájezdy na pole místního sedláka Kloce. Jednou pro lusky, jindy pro brambory, které jsme pak upekli. V Záluží tehdy sídlila vojenská posádka. To bylo něco. Chodili jsme na střelnici, kde jsme sbírali hylzny, tedy prázdné nábojnice. Záluží jsem zažil už ve smrtelné křeči. Jako kluk jsem to ale nevnímal,“ říká František Haase.

Chodíval naproti otci, když se na kole vracel ze šichty z dolu. Ten ho kousek před jejich barákem posadil na „štangli“ a odvezl domů. „Maminka také jezdila na kole. Třeba do Horního, jak se říkalo Litvínovu. Nejvíc se mi líbila háčkovaná síťka na zadním kole, kterou tam maminka měla, aby se jí sukně nevpletla do drátů. Hrála všemi barvami jako paví ocas,“ ohlíží se do dětství rodák ze Záluží. Ani po padesáti letech nezapadly jeho vzpomínky. „Stýská se mi po zmizelých místech. Neznám člověka v mém okolí, který by schvaloval další devastaci, likvidaci Černic, Horního Jiřetína. Sváděli tenkrát vinu na totalitní režim. Proč stejný problém řešíme i dnes?“ ptá se pamětník.

Hořel nábytek i knihy

O těžbu uhlí byl na Mostecku zájem už v polovině 19. století. Do té doby se tam lidé živili převážně sadařením a chovem dobytka. Průmysl naprosto změnil ráz krajiny, která po desetiletích smogu, mrtvých pahýlů místo stromů, nemocných dětí pomalu ožívá. „Bezohlednou těžbou uhlí bylo od roku 1945 Mostecko zasažené nejvíc. Největší daň zaplatil Most. Padlo staré město a jeho cenné historické jádro. Třicet obcí tam buldozery srovnaly se zemí. Albrechtice, Bylany, Čepirohy, Dolní Jiřetín, Dolní Litvínov, Dřínov, Ervěnice, Fláje, Holešice, Hořany, Jezeří, Kamenná Voda, Komořany, Konobrže, Kopisty, Libkovice, Lipětín, Pařidla, Rudolice nad Bílinou, Růžodol, Skyřice, Slatinice, Souš, Stránce, Střimice, Třebušice, Velebudice, Vršany, Záluží, Židovice,“ jmenuje zaniklé obce Mostecka ředitelka oblastního muzea Libuše Pokorná.

První vesnice zmizely z povrchu země koncem padesátých let minulého století. Poslední Libkovice v průběhu let 1990 a 1993. Dodnes se tam netěží, stejně jako na mnoha jiných místech, které těžaři zbořili.

S autojeřábem tehdy jezdil Miloš Bohuslav. „Pro památkový ústav jsme rozebírali sochy ze zaniklých obcí a vozili je do lapidárií ve Vtelně, na Jezeří,“ vzpomíná Bohuslav. Práci dělal pod hlavičkou generálního ředitelství Severočeského hnědouhelného revíru přes dvacet let. Bydlel v Souši, které se říkalo Čauš. „Dědeček měl hospodu, babička mlíkařství a mandl. Pak přišli soudruzi a všechno nám vzali,“ říká Bohuslav. Když Souš bourali, přestěhoval se na Stalingradskou do Mostu. Tehdy se jmenovala osada Zdař bůh.

„Osmdesát procent stop po našich předcích je nenávratně pryč. Uhlí bylo prvořadé a lidé v zájmu práce a peněz ničili, co se dalo,“ vzpomíná Bohuslav. Přidali se i filmaři. Ruští i američtí. „Jako dnes vidím, jak filmoví vojáci spali na nádraží. A aby se zahřáli, pálili secesní nábytek. Kolik vzácných knih, kancionálů, breviářů shořelo, už nikdo nespočítá,“ vypočítává jeřábník. Do Českých Zlatníků sváželi ze zaniklých obcí bibliotéky z farností. Bez evidence. „Kde jsou? O jakých kořenech můžeme mluvit my, lidé na severu,“ zamýšlí se Bohuslav.

Chybí sounáležitost

Svědectví časů dávno minulých zůstalo na pohlednicích, fotografiích, celuloidových páscích. Především však v lidech, jenže generace rodáků ze zaniklých obcí pomalu vymírají. Zlí jazykové tvrdí, že většina vesnic a samotný starý Most byly v tak zdevastovaném stavu, že lidé nadšeně opouštěli své domovy.
„Radost z ulehčeného živobytí, teplé vody, tepla z ústředních radiátorů bez skládání uhlí trvala krátce. Lidem, kteří byli zvyklí na domky, zahrádky, začaly paneláky vadit. Stejně tak i mně, když jsem se nastěhovala do sídliště sedmistovek, které se stalo mojí noční můrou,“ líčí prožitky kastelánka děkanského kostela Ludmila Klimplová. Její otec byl z Kopist, babička z Konobrže, kam jezdila na prázdniny. V Kopistech hrála dívčí kopanou. „Vesnice mi chybí. Člověk tam měl pocit velké rodiny, kde se nemusí bát. A tenhle pocit nemůže uhlí, i kdyby bylo ze zlata, vynahradit. Zejména když víme, že uhlí od nás putuje za hranice,“ dodává Klimplová.

Sounáležitost v panelovém městě chybí i Heleně Rosenbaumové. Je rodačkou z Černic. Ty zatím stojí. „Když všechno kolem nás bourali, lidé plakali. Manžel pochází z Dřínova. Na rybníku jezdil na kánoi. Měli jsme zahradu, blízko les. Teď vyjdu z bytu a místo stromů je panelák na paneláku,“ nechává plynout své vzpomínky Rosenbaumová. Bydlí v Mostě v Albrechtické ulici. Albrechtice stály v sousedství Černic. I takové jsou paradoxy života. „Do Albrechtic jsme chodili tancovat, hrát házenou,“ vzpomíná Rosenbaumová a přiznává, že mezi Černickými a Albrechtickými byla rivalita. „Někdy jsme po sobě házeli kamení. Jsem ale šťastná, že jsem dětství a mládí prožila na vsi. I pro rande bylo kolem plno zákoutí. Třeba pod Jezeřím, u dřínovského rybníka. Žili jsme venku. V lesích jsme měli srub, který jsme my, vesničané, postavili a přespávali v něm,“ vyznává Rosenbaumová.

Když se vdala, muž dostal byt v Mostě. „Nebylo co řešit. Dodnes si ale nemůžu zvyknout. Jsem v částečném invalidním důchodu. Nechodím do práce, a tak obden jezdím domů do Černic. Pořád se švagrovou chodíme na naše stará místa. I když jsou teď víc zaprášená, pořád se nám líbí. Je to náš domov. Příroda a volnost mi ve městě schází. Proto utíkám pryč,“ uzavírá vzpomínku Helena Rosenbaumová.

Princův údiv

Zaniklé obce připomíná v těchto dnech výstava v mostecké knihovně. Na pohlednicích sběratele Jaroslava Hrona, osmdesát, sto let starých, jsou snímky mnohých vesnic.

Krátce po sametové revoluci podnikl prezident Václav Havel spanilou jízdu po Čechách. Na Mostecko vzal i prince Charlese, čekatele anglické koruny. Nad Villenbergrovou vedutou Mostu z roku 1602 se Charles zastavil. „A takové město jste nechali zbořit?“ zeptal se. Co by asi řekl nad pohlednicemi zmizelých vesnic a stovkami nešťastných osudů?

 

Články odjinud

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!