Jsem v Řecku na pozvání rodiny Panoy, Katka je sedmatřicetiletá Pražačka, která je tu provdaná už 14 let. Kosta, její manžel, přišel o práci úředníka na poště a živí se pouze v sezoně jako číšník v taverně Flisvos. Pracuje přes léto denně, bez svátků a nedělí, a tak pokud chceme na výlet, musíme si přivstat, aby byl do odpoledne zpátky.
Katce propadl řidičák a jeho obnovení lze uskutečnit nejblíž v Aténách nebo by si jej mohla vystavit v Praze jako Češka, leč na obé nejsou peníze, je to příliš daleko. Úřednická byrokracie je zde značně rozbujelá a postup složitý, z bližšího, menšího města to prostě nejde.
Dnes vstáváme v šest ráno a jede se do Ioanniny. Na dálnici jedeme osmdesátkou a Kosta vypráví, nestačím se dívat a kochat pohledy na růžové a bílé oleandry (tady jim říkají pikro dafni – hořký vavřín) lemující silnici jako barevné stužky, na majestátní řetěz nepřístupných hor podél cesty plných vlků a medvědů, vpravo rozvaliny tureckých vesnic, vlevo starý klenutý kamenný most přes řečiště, v němž v zimě proudí voda, vyschlé vodopády. „Podívej, divocí koně! Řecko je jednou z mála zemí v Evropě, kde ještě žijí. Jedno stádo je zde, v okolí Paramythie, druhé na ostrově Samothraki a další v Kefalonii.“ Katka překládá, nestačím stíhat tok jeho řeči. „Sigha, sigha! Pomalu,“ snažím se rozumět, ale Kosta řekne půl věty pomalu a dál už pokračuje zase svým tempem.
Ioannina je rozlehlé město na březích jezera Pamvotita, jezera se zvláštní atmosférou. Mlhavý opar jako by se nikdy nezvedal z hladiny. Stoupáme k pevnosti za hradbami do bývalého centra města, kde žily v dobách Aliho paši pouze vyšší vrstvy, dvořanstvo, úředníci a ti, kteří spolupracovali s Turky. Domy v tureckém stylu připomínají Orient.
„Když křižáci zničili na začátku 15. století Konstantinopol a padla byzantská říše, Osmané začali anektovat území kolem Středozemního moře, zejména Řecko, Balkán, a chtěli i hlouběji do Evropy, podařilo se jim dostat se až k Vídni v někdejším Rakousko-Uhersku,“ začíná Kosta rozsáhle. „Sultán jako guvernéra, místodržícího pro severozápad Řecka, dosadil na konci 18. století ambiciózního Aliho pašu. Ne, nemýlíte se, je to ten, o němž píše Alexandr Dumas ve svém románu, janinský paša. V knize je však líčen romanticky a jednostranně, jako oběť spiknutí, Ali byl však mnohem rozporuplnější osobnost.
Na jeho příkaz byly vystavěny mnohé pevnosti jako ta v Anthousse nebo citadela (Frúrion) s mešitou Asian Agy z roku 1819 v Ioannině, aby měl pod kontrolou důležité strategické body v kraji. Město za jeho vlády vzkvétalo. Zakládal školy, špitály, sirotčince, Ioannina se stala důležitou obchodní křižovatkou. V okolí byly stříbrné doly a stříbrotepci a řemeslníci měli napilno. Přestože Řekové se nikdy nesmířili s tureckou nadvládou a chtěli se osamostatnit, mnozí s pašou spolupracovali a dařilo se jim dobře.
Jak rostla jeho rozpínavost, dostal Ali zálusk na samotný post sultána. Aby nabyl co nejvíce majetku a moci, začal vyhlašovat nejrůznější daně a poplatky nezávisle na sultanátu za účelem co nejrychlejšího obohacení, aby se mohl stát vládcem Osmanské říše. Spolčoval se s kdekým, aby dosáhl svého, a jak se mu právě hodilo.
Protože nemohl ovládnout Pargu a větší města, kde vládli pro změnu Benátčané a Angličané, směřoval své výboje do vnitrozemí, do horské oblasti Suli a Zagorie.“
„V Suli měli svá vlastní práva a zákony, něco jako Chodové u nás,“ přeruší Kostu Katka, „platili daně, ale žili si po svém. Zdejší lidé se vzepřeli a odmítli se podřídit Aliho novým pravidlům, vedli proti němu silný odboj.“
„V roce 1821 vypukla revoluce,“ pokračuje Kosta, „se vzbouřenci se domluvil sám sultán, protože se o Aliho choutkách po trůně dozvěděl. Lstí jej přemohli v jeho sídle na ostrůvku uprostřed jezera. Zradili ho, jak říká hrabě Monte Christo. Prostříleli se k němu podlahou, zranili jej na ruce a vydali Turkům. Ali měl ovšem také své špehy a věděl, že se proti němu cosi chystá, a než se s hrstkou věrných uchýlil na ostrov, ukryl své poklady nesmírné hodnoty, které za dobu své vlády v Řecku nashromáždil, neznámo kde. Dodnes je nikdo nenašel.
Paša se však nechtěl Turkům vzdát, a tak mu uřízli hlavu a přinesli ji sultánovi na stříbrném podnosu. Tím se naplnila věštba, kterou pašovi předpověděl poustevník Agios Kosmas. Když se jej Ali ptal, zda se mu splní jeho přání a dorazí do Konstantinopole, věštec pravil, že dorazí s rudými vlasy a vousy, paša se radoval, že se tak patrně stane ještě za jeho mládí, leč mělo to znamenat vlasy a vousy rudě zbarvené krví.“
Procházíme uličkami současné Ioanniny, nahlížíme do krámků a dílniček s nimi spojených, kde řemeslníci vytvářejí svá díla za přihlížení kolemjdoucích. Obzvlášť obchůdky se stříbrnými předměty jsou oslnivě krásné. Řemesla se dochovala do dnešních dnů, stejně jako pozice města. Je tu krajský soud i věznice, vysoké školy, muzea, nemocnice, sídlí zde armáda. Za hradbami, kde dříve bydlela jen chudina, teď tepe život na auty zaplněných silnicích v ruchu a troubení v na první pohled chaotickém a hlučném provozu. Když se vracíme zpět k jezeru, v lodičkách se lze nechat převézt na ostrůvek, kde v bývalé rezidenci Aliho paši v klášteře Ag. Pantalemonas je nyní muzeum s předměty, jež užíval, například dýmka dlouhá 1,81 metru, a v přízemí je expozice národních krojů.
Jezero vzbuzuje neklid
„Ali paša měl se svou ženou Katarinou, křesťankou, která jej zbožňovala a velice milovala, syna, jenž se zamiloval do manželky jednoho z bohatých a významných obchodníků, kteří s Ali pašou spolupracovali. Jelikož to prý byl podle obrazů velmi krásný muž, podlehla mu a začali spolu mít vztah. Paša na to přišel a chtěl ji do svého harému. Obával se navíc synova vzrůstajícího vlivu, který by s touhle Efrosini mohl nad ním získat. Ta starého dědka odmítla a paša byl žárlivostí posedlý, že ji musí dostat a nepovede-li se mu to, nebude ji mít nikdo jiný. Nechal Efrosini uvěznit, ale zároveň se bál jejího vysoce postaveného manžela. Vyslal své špicly, kteří se rozlezli po městě a měli za úkol sledovat mladé křesťanky, které souložily nebo cizoložily s Turky, což je podle koránu hřích. Nalezli jich do dvaceti, jejich milencům byl zabaven majetek ve prospěch paši a ženy i s Efrosini byly pro výstrahu vhozeny do jezera, aby se utopily.
Od těch dob lidé tvrdí, že za měsíčních a mlžných nocí vídávají v jezeře nad hladinou úpěnlivě se vztahující ruce a slyší podivný zvuk připomínající sténání, zvuk, jenž nahání hrůzu a zvedá vlasy v zátylku,“ dovypráví Kosta příběh.
Cestou zpět projedeme Paramythií, městečkem, jež je sídlem hlavního popa diecéze (thesprotia) pro Epirus, a zastavíme se nedaleko ještě u posvátného platanu, který byl vysvěcen jako kaplička, neboť se v něm zjevovala Panna Maria a chránila jakýmsi modrým světlem řecké ženy, které se do vykotlaného kmene stromu chodívaly ukrýt, když se jim mělo narodit dítě, aby jeho křik nepřilákal Turky.
Dodnes sem lidé chodí prosit Pannu Marii o pomoc, přízeň a ochranu.
| Něco navíc |
|---|
| Ioannina, hlavní město kraje Epirus, ležící na jezeře Pamvotita, je od Pargy vzdálená přibližně 97 km po dálnici, 450 km severozápadně od Atén a asi 350 km západně od Soluně. Město bylo založeno ve středověku na místě kláštera Ag. Ioannise (sv. Jana). V roce 1085 bylo opevněno, roku 1345 se stalo sídlem srbských knížat a od roku 1430 až do roku 1913 zde vládli Turci. Proslavené hlavně působením Aliho paši, který vládl městu a kraji za dob turecké nadvlády 40 let, za jeho času město vzkvétalo jak obchodně, tak politicky. V okolí se nalézaly stříbrné doly a dodnes je město proslaveno svými stříbrotepci a výrobou šperků i církevních a votivních předmětů. |
