Mám velice živou vzpomínku na jednu říjnovou neděli roku 1987. Ne černobílém televizoru značky Tesla jsem se svým dědou sledoval Velkou pardubickou. Ještě jsem ani nechodil do školy, ale byl to velký zážitek. A ta dvě jména - koně Železníka a žokeje Josefa Váni - se pro mě stala synonymem vítězů. Od té doby uplynulo třiadvacet let. Z hlediska věčnosti nic, ale v životě jednoho člověka hodně. Za těch třiadvacet let jsem zažil základní školu, gymnázium, vysokou školu a několik zaměstnání. Několik lásek, vztahů a jednu svatbu. Padla železná opona, rozdělilo se Československo, na hradě se vystřídali Husák, Havel a Klaus. Z českých kasáren zmizela sovětská vojska a při cestě do západní Evropy není potřeba pas. I tu televizi nahradila nejdřív barevná a později plazmová. Železníka nahradil Vronski a nakonec Tiumen. Jedno se ale nezměnilo. Josef Váňa. Jméno vítěze.
Co je jinak?
Věčný vítěz Josef Váňa.
