Co s chátrající budovou, kde za totality mučili vězně? Nikdo neví | E15.cz

Co s chátrající budovou, kde za totality mučili vězně? Nikdo neví

Vojtěch Cekota

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Desítky let chátrá bývalá věznice v Uherském Hradišti. Co s ní bude dál, zatím nikdo nerozhodl.

Zdevastovaný areál bývalé věznice příliš nezapadá do moderního centra Uherského Hradiště. Přestože se už dvacet let v médiích spekuluje o jeho využití, do temné a léta neopravované budovy za vysokou betonovou zdí se zatím nesmí.

Historie budovy

V letech 1892 až 1897 postavili nedaleko centra města nový justiční palác s věznicí. Byli v ní vězněni například účastníci takzvané hodonínské prosincové stávky roku 1921. Po druhé světové válce pak lidé odsouzení mimořádnými lidovými soudy, zřízenými dekretem prezidenta republiky k trestnímu stíhání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů. Tehdy v budově byla i kaple.

Věznice byla pro potřeby okresního i krajského soudu využívána i v době komunistické totalitní moci. Zanikla při reorganizaci státní správy v roce 1960, kdy se krajský soud přemístil z Uherského Hradiště do Brna a okresní do budovy okresního národního výboru. V následujícím období sloužil objekt věznice jako skladiště a pomalu chátral.

Budova patří státu, prostory využívá archiv Okresního soudu v Uherském Hradišti.

Otřesná svědectví

Snad o žádné věznici na světě nelze hovořit s nadšením. Pověst uherskohradišťské je však od padesátých let minulého století zvláště pochmurná. Na východě Moravy to bylo vyhlášené místo, z něhož šel strach.

V médiích se po listopadu 1989 objevila řada otřesných svědectví vězňů, které v Hradišti vyslýchali. Některá uvádí internetový server www.totalita. cz:

„Kopali mě do různých částí těla, mořili hladem, když jsem ve spánku stáhl ruce pod deku, tak mě hned bachaři vedli pod studenou sprchu. Mám ještě dnes na pravé straně čela jizvu po úderu boxerem od estébáka Holuba,“ vzpomínal například Alois Kovář.

I Jaroslav Rajnoch zažil ve vězení hrozné věci. „Byli jsme zatčeni čtyři bratři. Samé výslechy, hlavně v noci. Bili nás při vyšetřování do genitálií, bandážovali hlavy mokrým ručníkem, který pomalu schnul a působil bolest, mučili elektrickým proudem, zakazovali sedět, drtili prsty v lisu, mučili horkem a chladem. Co já jsem spolu s dalšími svými přáteli musel vytrpět…“ uvádí Rajnoch.

O otřesných metodách a podmínkách podal už v roce 1949 svědectví úřední lékař Krajské správy SNB Brno Miloš Vlček a vyšetřující soudce Florián, kteří byli vysláni prověřit na místě některé stížnosti. V úředním dokumentu zaznamenali například osudy vězněného Jiřího Maláška. Byl vyšetřován 31. prosince 1948 a 1. ledna 1949.

„Udává, že ho při výslechu byli pěstmi do hlavy, takže krvácel z nosu. Položili ho obličejem dolů, bili pravděpodobně gumovými obušky, hlavně v krajině hrudní, bederní, zadnice a do obou nohou. Zmíněné krajiny po několika dnech vykazovaly jednolitý velmi tmavý hematom. Dále bylo užito během vyšetřování elektrického proudu, a to tak, že mu byly vloženy do obou bot elektrody, pravděpodobně aluminiové, a boty takto opatřené musel obout naboso. Položili ho na postel, načež přes zvláštní aparaturu několikrát zapnuli proud ze sítě. Cítil prý v těle nesnesitelnou bolest a křeče. Během vyšetřování několikrát omdléval a byl při tom poléván studenou vodou. Tento výslech trval do druhé hodiny ranní. Následkem tohoto počínání zvracel prý čtrnáct dní veškerou potravu, a to zpočátku i tekutiny. Zvracel několikrát i krev, močil krev. Byl ošetřován lékařem a do 7. února nevstal z lůžka,“ popisují Florián s Vlčkem.

Jako sadisté, kteří měli radost z utrpení vězňů, se do paměti vyšetřovaných nejvíc zapsali Antonín Višinka, Alois Grebeníček, Václav Dostál, Miroslav Holub, Václav Vrága, Rostislav Říha, Alois Šimčák, Miroslav Obdržálek, Otakar Hučín, Jaroslav Kovář, Karel Bláha a Jakub Beňa.

Muzeum totality?

Třiatřicetiletý Petr Slinták z Dolního Němčí pracuje v Ústavu pro studium totalitních režimů a o objekt věznice v Uherském Hradišti se před několika lety začal zajímat. „Dozvěděl jsem se, že se začali v Uherském Hradišti scházet další lidé, které to zajímá. Tehdy se hovořilo o tom, že bude věznice prodána v komerční dražbě, protože soud tento objekt považoval za nepotřebný. To by nezaručovalo pietní využití tohoto místa. Proto vznikla na začátku roku 2010 občanská iniciativa asi deseti až patnácti lidí,“ popisuje Slinták, který je předsedou občanského sdružení Memoria.

Sdružení zorganizovalo petici proti komerčnímu využití věznice. Jeho členové chtějí v objektu zřídit muzeum mocenské perzekuce. Za nejvýznamnější považují historii věznice z padesátých let, ale nechtějí vynechat ani její funkci v poválečném období, protektorátu nebo na začátku dvacátých let minulého století a věznění účastníků dělnických stávek. Členové sdružení vytvořili internetové stránky www.veznice. uh.cz, na kterých shromažďují informace k historii objektu a ke snahám o jeho další využití. „Dalším cílem Memorie je organizovat akce, které by takové využití věznice propagovaly mezi lidmi,“ upřesňuje Slinták.

Zájem o využití věznice měla jednu dobu i místní radnice. Vleklá jednání začala v roce 2006. Jejich výsledkem měl být úplatný převod z majetku státu či resortu spravedlnosti do vlastnictví města Uherského Hradiště za 16,5 milionu korun. Prodej se neuskutečnil a letos v červnu město od svého dřívějšího záměru ustoupilo. Nyní se chce zasadit, aby budova věznice dále sloužila okresnímu soudu, a také o to, aby stát co nejdříve zdevastovanou památku zrekonstruoval.

„Uvítáme, když stát uvolní na rekonstrukci tohoto významného historického objektu peníze. Zároveň představitelé města trvají na tom, aby zůstal zachován záměr na zřízení pietního místa připomínajícího memento totalitní zvůle,“ řekl mluvčí radnice Jan Pášma.

Soud chce budovu užívat

Předsedkyně okresního soudu Hana Kurfiřtová potvrdila, že soud má zájem na tom, aby budova sloužila potřebám justice. Určitá část prostor by podle ní mohla být zachována jako pietní místo.

Aktivisty ze sdružení Memoria to příliš neuspokojuje. „Nám nejde o vytvoření pietního místa, ale celostátně významné instituce. Současná představa soudu je naprosto nereálná. Znehodnotil by se historický charakter tohoto místa a stálo by to moc peněz,“ tvrdí Slinták.

Muzeum mocenské perzekuce by podle něj mělo využít minimálně polovinu objektu. Inspiraci vidí v obdobných muzeích v rumunském Sighetu, v maďarské Budapešti, v Litvě nebo v Lotyšsku. „Myšlenku jsme nyní přednesli v senátním výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice. Senátoři naši vizi podpořili,“ dodal Slinták.

Autor: Vojtěch Cekota

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video