Co spojuje Roxette, Slayer a Rihannu? Míří do Prahy

Desítky kamionů, kilometry kabelů. Slavný Roger Waters přiveze monstrózní show. V Praze to ale dnes už nikoho nepřekvapí.

Pražské koncertní jaro splní přání tisíců náročných hudebních fanoušků.

Příští týden ho odstartuje zakládající člen Pink Floyd Roger Waters s pódiovým ztvárněním oslavované desky The Wall, které předvedl v minulosti jen párkrát.

V červnu pak na Pražany v rychlém sledu zacílí velký návrat švédského popového fenoménu Roxette a koncerty romantika Briana Adamse či výrazného bubeníka The Beatles Ringo Starra.

Je tedy z čeho vybírat. „Nejzajímavější je pro mě určitě vystoupení Rogera Waterse. Jeho The Wall znám z DVD i stejnojmenného filmu. Je to velký kus rockové historie,“ doporučuje koncert v O2 areně hudební publicista Jiří Černý.

Strahovské statisíce

Přestože jsou oba Watersovy koncerty od začátku roku vyprodané a šancí pro fanoušky budou zřejmě jen nevyzvednuté rezervace či překupníci, slavný hudebník zdaleka nedosáhne stotisícové návštěvy, na které byla slavná zahraniční jména zvyklá na začátku devadesátých let.

Vystupuje totiž v libeňské O2 areně, kam se na jedno vystoupení vejde zhruba osmnáct tisíc lidí.

Přitom Pink Floyd v roce 1994, už bez Rogera Waterse, využili pro svůj koncert strahovský spartakiádní stadion. Přitáhli na něj 115 tisíc lidí.

„To bylo víc, než dosáhli Rolling Stones při svém prvním vystoupení v Praze. Pink Floyd je sice překonali jen o málo, ale tehdy se z toho opravdu radovali,“ připomíná Jiří Černý.

Pražané už si na velké koncerty zvykli. Plakáty hvězd míjejí na ulicích bez povšimnutí. „Ten zlom přišel podle mě v roce 1996 po obřím koncertu Michaela Jacksona na Letné. Dál už jít nešlo,“ myslí si hudební fanoušek Ivo Unger.

Na „krále popu“, který v Praze začínal úspěšné turné HIStory, přišlo okolo sto třiceti tisíc lidí.

„S odstupem času bych řekl, že ty ,všední dny‘ opravdu přišly v půlce devadesátých let,“ přikyvuje jeden ze zakladatelů pražského PopMuzea Radek Diestler.

Jak přivézt Madonnu?

Za tím, že se Praha stala docela běžnou zastávkou hudebních hvězd největšího kalibru, stála podle něj i dobrá práce promotérů.

„Najednou tu byly dvě silné agentury, 10:15 Production a Interkoncerts, které se předháněly ve skvělých akvizicích. A pár menších, které plnily především kluby,“ popisuje Diestler.

Přivézt Madonnu, U2 nebo Rogera Waterse přitom není vůbec levná záležitost.

„Náklady na podobné koncerty se pohybují v řádech milionů až desítek milionů korun,“ říká Petr Novák z agentury LiveNation (dříve Interkoncerts). Zároveň ale zdůrazňuje, že příjezd světové megastar vůbec nemusí být zárukou zisku.

Někdy to ale velký risk není. Třeba u Roxette.

Švédský stroj na hity vyrobil v devadesátých letech rádiové stálice jako Joyride či How Do You Do! a po zhruba desetileté odmlce se vrací se světovým turné a novou deskou.

„Kdyby se mě někdo před pár lety zeptal, zda bude ještě někdy v budoucnu turné Roxette, asi bych velmi rychle řekl ne,“ vzpomíná kytarista a zpěvák skupiny Per Gessle.

Roxette se odmlčeli už v roce 2001, zpěvačka Marie Fredrikssonová pak bojovala s nádorem na mozku. Na jejich pražský návrat je vyprodáno.

Stejně jako na Rogera Waterse, který v metropoli vystoupil už před čtyřmi lety. Tentokrát ale fanoušky nalákal na velkolepou show The Wall. Organizátoři dokonce přidali ještě jeden koncert.
The Wall předvedl Waters naposledy v roce 1990 v Německu jako oslavu pádu Berlínské zdi. Jeho příznivce neodradila ani cena lístků, která začíná na bezmála sedmnácti stovkách.

„Watersově show dominuje třiasedmdesát metrů dlouhá a jedenáct metrů vysoká zeď, která bude v jejím průběhu postavená a opět zbořená,“ líčí Petr Novák z pořadatelské společnosti LiveNation.

Když komunisti prohráli

Nejslavnější koncert zahraniční hvězdy hlavní město zažilo v srpnu 1990. „Kamaný sa valí do Prahý,“ zval tehdy Mick Jagger v televizní upoutávce fanoušky na strahovský stadion.

Rolling Stones přijeli jako symbol porevoluční změny. Přišlo na ně víc než sto tisíc lidí.

„Vedle mě tam stál básník Magor Jirous. Říkali jsme si, že teď už fakt věříme, že komunisti prohráli,“ vzpomíná publicista Jiří Černý.