Co vymýšlejí rekordmani? Třeba obří knedlík vaří ve střešním okapu | E15.cz

KoronaHelpdesk E15

Jak ekonomicky přežít koronavir

Více k tématu

Co vymýšlejí rekordmani? Třeba obří knedlík vaří ve střešním okapu

Devětačtyřicetiletý Miroslav Marek je prezidentem pelhřimovské Agentury Dobrý den. Jeho profesí jsou rekordy.

Města mají různá přízviska, Pelhřimov je městem rekordů. Stalo se tak zásluhou týmu lidí z Agentury Dobrý den. Miroslav Marek stojí v jejím čele, a i on je v něčem nepřekonatelný. „Pořád držím rekord v hodu hrací kartou do dálky. Hodil jsem jedenatřicet metrů a jedenáct centimetrů. Dosud mě nikdo nepřekonal, i když jsme v tom jeden čas hodně soutěžili. Dnes rekordy přenechávám jiným,“ směje se Marek.

Jaký byl začátek pelhřimovských rekordů?

Pracoval jsem v Domě dětí a mládeže, kde jsem asi v roce 1985 založil klub Dobrý den. Jednou přišel někdo s nápadem udělat rekord, který se týkal jakési dlouhatánské šály. Šálu jsme upletli na táboře Chaloupky pod Křemešníkem, kam jezdíme dodnes. Tam jsme se poprvé setkali s Ladislavem Kochánkem, což byl autor knihy 1000 československých NEJ… Pak jsme začali dělat veřejné akce pro středoškoláky i mimo klub, a výsledkem byla v roce 1990 akce, kterou jsme nazvali Pelhřimov OE město rekordů.

Tam vznikl i první pelhřimovský světový rekord.

Bylo to takzvané kotrmelcové ruské kolo. To jsme se kouleli z Křemešníku do Pelhřimova, dvanáct kilometrů. Lidi se drží v řadě za sebou, dělají kotrmelce, a ten, co udělá kotrmelec, zůstane ležet na zemi a přes něj přejdou další. Takže se to celé valí jako pásy tanku. Šlo o 10 688 kotrmelců, trvalo to osm a čtvrt hodiny. Každý z těch dvanácti přímých účastníků zhubl během té doby v průměru o pět kilogramů. Byl to velice náročný výkon.

Jak jste získávali stále další rekordmany?

První festival rekordů v roce 1991 zaujal a začali se nám hlásit lidi, kteří měli nebo uměli něco zajímavého. Někdo něco dělá, třeba rok nebo i celý život a vytvoření rekordu je pak pro něj odměnou. K tomu naše akce a muzeum jsou. V určitém smyslu děláme veřejnoprávní činnost. Jsou obory, kde se povědomí o talentovaném člověku rozšíří samozřejmě. Jenže i v jiných oblastech jsou opravdoví mistři. Tyhle lidi se snažíme odhalovat a upozorňovat na ně.

Dnes jste profesionálové na rekordy, jak k tomu došlo?

V roce 1994 jsme otevřeli Muzeum rekordů a kuriozit ve věži na náměstí. Tehdy jsme se dostali do stádia, kdy jsme se museli rozhodnout, co dál. Založili jsme Českou databanku rekordů a časem se na nás začali obracet ti, kteří chtěli nějaký rekord udělat. Bylo jich stále víc a bylo třeba se všemi jednat, sjednotit pravidla, vyhledat předchozí rekord. Bylo toho hodně, ale my druhý den ráno zase museli do práce, měli jsme svá zaměstnání. Práce kolem rekordů nám začala přerůstat přes hlavu. Tak jsme si řekli, že těm lidem nelze poskytovat polovičatou službu.

Co to znamená?

Ten člověk bude třeba lézt čtyřiadvacet hodin po laně, bude měsíce trénovat, při pokusu se fyzicky naprosto vydá a my mu pak řekneme: nezlobte se, vy jste to vlastně měl dělat jinak, aby to byl rekord. Takže to chtělo buď se profesionalizovat, nebo toho nechat. Pak byl problém, jak se tím uživit. Nebylo lehké oznámit doma: teď mě budou živit rekordy. Ale tenkrát byla v tomhle možná lepší doba, větší ochota sponzorů účastnit se akcí. Vyšlo nám vstříc i město. Ale upřímně, dodnes se divím, že nám to vyšlo.

Kolik lidí dokážou rekordy v Pelhřimově uživit?

Je nás šest. A v šesti lidech provozujeme dvě muzea, spravujeme databanku rekordů, vystavujeme certifi káty, organizujeme největší festival rekordů v Evropě, pořádáme řadu akcí, vydáváme Českou knihu rekordů, obhospodařujeme dva internetové portály, máme na starosti stezku Procházka Českou knihou rekordů. Vedeme tým desítek rozhodčích, při každém ročníku festivalu se účastníci pokoušejí překonat sedmdesát až sto nejlepších výkonů. Každoročně registrujeme tři až čtyři stovky nových rekordů, u nichž musíme osobně být.

Jak stanovujete pravidla?

V Lázních Bělohrad například dělali nejdelší šunkovou roládu. Musela být přesně dodržena receptura a norma jejího složení. Nejdelší roláda znamená, že je vcelku, nemůže to být šedesát rolád za sebou. Potřeba pravidel totiž nevyvstane jen v době vzniku rekordu, ale znovu, až bude někdo chtít udělat šunkovou roládu ještě delší. Každý rekord je přesně popsaný, zdokumentovaný.

Kdybych chtěl udělat největší knedlík, co byste mi řekl?

Rekordní knedlík měl 20,5 metru. Borci museli hlavně vyřešit problém, jak ten knedlík uvařit. Takže ho vařili na plynových hořácích v dlouhém střešním okapu, který na obou stranách uzavřeli. Neobvyklé výkony bývají většinou spojeny s řešením problému, kterým se dosud nikdo nezabýval. Popis rekordů v médiích, hlavně v televizi, je hodně zkreslený. Jde o zkratku.

Tam to vypadá, že udělat rekord je něco jednoduchého, jako by to bylo hned.

Během třicetivteřinové reportáže uvidíte, jak se o něj někdo pokusil, hned ho měl za sebou a hurá, je hotovo. Jenže rekordy jsou většinou velice náročné a zdlouhavé.

Uveďte příklad.

Expozice Zlaté české ručičky v muzeu rekordů představuje devadesát exponátů, vyrobených ze sirek Tomášem Kordou. Myslím, že už nikdy nic podobného nevznikne. Autor svému dílu věnoval 63 310 hodin čistého času práce. Navíc jsou ty předměty svým zpracováním dovedené k dokonalosti. U toho jdou hlavou až filozofické otázky: co tu po nás zbude? Tenhle pán žil zcela skromně, možná ten čas mohl věnovat něčemu, co by mu přineslo víc slávy, peněz. Ale zůstalo po něm něco, co budou lidé obdivovat ještě za sto dvě stě let.

Jak jste spolupracovali s prvním českým sběratelem rekordů Ladislavem Kochánkem?

Býval hostem festivalu, dělal nám arbitra u některých výkonů, vyměňovali jsme si nápady. Korektury druhého vydání jeho knihy 1000 českých NEJ… jsme už dělali my. Byl tehdy po mrtvici. Bydlel ve Slaném, byl jsem tam za ním nespočetněkrát. Byl to pro mě takový třetí dědeček, nesmírně svěží člověk.

Máte vysvětlení pro výkony „magnetického muže“ Karola Ostertaga?

Při svém vrcholném výkonu ve svých sedmdesáti letech vzal železo, které mělo 225 kilogramů, přiložil si ho na hruď a ruce spustil podél těla. A to železo mu tam drželo. To bylo o sedm a půl kilogramu více, než v tom roce zvedl olympijský vítěz ve vzpírání.

Jak je to možné?

Tělesný magnetismus je fenomén, o kterém se cosi tuší. Většinou si ti lidé přikládají na hruď lžičky nebo vidličky. Jenže v tomto případě jde o něco jiného. Já xkrát to železo bral do rukou (společně se třemi pomocníky), zdvihali jsme ho na stojan. Když jsme u toho výkonu byli, a to několikrát, nevěřili jsme vlastním očím. Existuje teorie o odhmotňování, kdy Tibeťané běhají a nohama se nedotýkají země a podobně.

To už by byla magie v praxi…

Nás dnes mrzí, že jsme tehdy pana Ostertaga nepožádali, aby si s tím závažím stoupl na váhu. Jestli by ta váha ukázala součet hmotností jeho a toho závaží, nebo by ukázala něco jiného.

Je vidět, že vás ta věc fascinuje.

Ten stařík to závaží zvedl a viditelně ho na těle udržel bez dotyku rukou. Jsou na to tisíce svědků. Jaký princip tam funguje? To skutečně nevím. On tvrdil, že si na to bere energii z vesmíru. Na tu schopnost přišel, když mu zemřela žena. Byl psychicky úplně na dně a tehdy se dostal k nějakým knihám, které se týkaly Tibetu. Začal ty návody používat, aby si pomohl od smutku, aby se odreagoval. V té době viděl v televizi lidi, kteří nějaké předměty, třeba jen dekagramové, drželi někde na těle. Pracoval na tom, zvyšoval hmotnosti. Bylo to spojeno i s intenzivním fyzickým tréninkem. Jeho výkony byly nad hranicí vrcholového sportu.

Ve věži vašeho muzea je také rekordní šála, ale ta není nejdelší upletenou šálou.

Není, je to jen její část. Na konci devadesátých let časopis Praktická žena vyzval čtenářky, aby pletly šály, že společně vytvoří nejdelší na světě. My se na to dívali trochu s despektem, říkali jsme si, vždyť světový rekord z Francie je dvaatřicet kilometrů. Jenže reakce čtenářek byla ohromující. Časopis musel přijmout na půl roku šest žen. Ty chodily každý den na poštu přebírat šály od čtenářek, a pak je splétaly dohromady do celkové délky. Výsledek byl šílený: 158,5 kilometru.

Vybavíte si událost, kdy jste trnuli, zda se něco nestane?

Měli jsme v Pelhřimově Láďu Hanzla, což je silák, který tady na popruzích tahal tank. Tam jsme trnuli, zda to ten člověk může vydržet. To vzedmutí síly soustředěné do okamžiku má za následek takové napětí v těle, že mu v té chvíli začala téct krev z dírky v uchu, kde měl náušnici. Ale těším se, že budeme trnout příští rok v červnu o festivalu. Na Slovensku máme hadí ženu, která měří 170 centimetrů a vměstná se do půlmetrového akvária. Trénuje, aby výkon zopakovala s tím, že v akváriu bude voda.

Jak jste dělal svůj rekord s hodem kartou?

Vypadá to jako fórek, jenže hodíte kartou a ona vám spadne pod nohy. Kartu musíte při hodu pořádně roztočit, tím prořezává vzduch a letí dopředu.

Ta karta měla zbroušené hrany, byla nějak upravená?

Aby kdokoli mohl ten rekord překonat, tak musí jít o běžnou kartu, kterou si můžete koupit v obchodě. Diskutuje se o tom, zda tam hrál roli vítr, jestli to nebylo po větru…

A bylo?

Paradoxně je lepší házet v mírném protivětru, který kartu udržuje ve stále stejné výšce. Takže je to věda!

Jsou i akce, při nichž se málem nepodařilo rekord překonat?

V Protivíně dodnes chodí na Zelený čtvrtek chlapci s řehtačkami. Chtěli tam překonat rekord v počtu „řehtáčů“ na jednom místě. Jenže jich bylo asi o devět méně než při předchozím rekordu. Nevzdali to a začali shánět lidi. Pak jim chyběli už jenom tři, a tak si vzpomněli na mateřskou školu, kde měli velikonoční besídku s řehtačkami. Získali k tomu i paní učitelku z té školky. Děti naběhly a rekord byl překonán.

A ten nepovedený?

Jsou dva kaskadéři, kteří se předhánějí, kdo v zapálených šatech přeběhne delší vzdálenost. Tady se to občas nepovede. Byl nepříznivý vítr, který hnal plameny před toho člověka a on nemohl dýchat.

Prověřujete nějak kandidáty na rekordy?

Ano, zvláště když jde o náš první kontakt s tím člověkem. Domlouváme se s ním, zjišťujeme, zda má své úsilí podloženo.

Jestli třeba není blázen s ohledem na rekord, který nabízí?

Ano, samozřejmě.

A potvrdilo se někdy takové podezření?

Ne. Ale určitě jsme o pár lidech zprvu pochybovali.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!