Čokoládových plodů moře jsme do Česka přivezli stovky kamionů, říká Martin Kubišta z firmy Belvec
K prvnímu kamionu belgických čokoládových pralinek dovezenému do Česka vedla trnitá cesta. Český porevoluční trh byl ovšem po západních produktech doslova hladový a společnost Belvec, která se dovozem belgické čokolády zabývá, se brzy etablovala. Její spoluzakladatel Martin Kubišta pro e15 magazín vypráví, jak ho do oboru přivedly tréninky u sítě i jak rostoucí ceny kakaa mění čokoládu v luxusní zboží.
Belgické čokoládové pralinky se do Česka dostaly díky volejbalu. To není nadsázka, ale hlavní linka příběhu Martina Kubišty. Koncem šedesátých let do Belgie emigroval jeho otec, nadějný volejbalista. Martin se už jako kluk vydal v otcových stopách, aby se dostal také za hranice: začal se učit německy a v Rudé Hvězdě Praha zahájil svou volejbalovou kariéru. „Tehdy mohli kromě komunistů a další elity doby pravidelně cestovat hlavně sportovci. To byla obrovská motivace v něčem uspět. A povedlo se to, i když s otcem žijícím v emigraci jsme rozhodně nebyli kádrově čistí,“ vysvětluje.
Na zahraničních výjezdech poprvé objevil výdobytky západního světa, které do té doby vídal jen na stránkách několik let starých časopisů tajně koupených na burze. Dostal se na volejbalové zápasy do Německa, Beneluxu nebo Itálie. „Tam to byl úplně jiný svět, poprvé jsem viděl, co všechno má Západ k dispozici a jak fantasticky ty věci vypadají i chutnají. Tehdy nám to všechno připadalo hezčí,“ vzpomíná Kubišta. Do Belgie se přestěhoval ještě před revolucí. Na cestu si vydělal mytím oken. Po příjezdu se naplno věnoval volejbalu a vlámštině, kterou studoval v belgickém Kortrijku. Tato kombinace mu o pár let později otevírala dveře.
Divoké devadesátky, ale slabá konkurence
Když se po revoluci Československo rozdělovalo, belgický tisk projevil zájem o příběhy Čechoslováků žijících v jejich zemi. Jeden z redaktorů se rozhodl natočit sérii rozhovorů se sportovci. „Přijel k nám domů a ptal se na historii naší země nebo aktuální situaci. Na závěr rozhovoru poznamenal, že mluvíme bezvadnou vlámštinou. Na to konto si nás našla belgická finanční skupina Rubex, která chtěla investovat na východě. Hledali někoho, s kým by se mohli spojit, protože naráželi na jazykovou bariéru a neznali tak dobře trh,“ vysvětluje Kubišta, který se pro ně stal ideálním kandidátem.
„Nejdřív jsem si musel získat jejich důvěru. Potřebovali vědět, že mi můžou věřit a nepřijdou o investované peníze. Tehdy byla právní vymahatelnost v Česku nulová, policie v rozkladu, státní aparát se teprve budoval, kralovali tady ‚devadesátkoví‘ podnikatelé. Začátky byly divoké,“ pokračuje Kubišta s tím, že splatnost 120 dní tehdy byla zcela běžná a řada velkých řetězců postavila první prodejny z peněz dodavatelů. „Na druhou stranu prosadit se tehdy nebylo tak těžké jako dnes. Na trhu pořád spousta věcí chyběla a konkurence nebyla tak velká,“ dodává.
Investoři chtěli do Česka přivést fastfood ve stylu v Belgii velmi populárních friterií. „Záměr to byl hezký, jenže na český trh zrovna přicházely obří řetězce typu McDonald’s nebo KFC,“ zmiňuje Kubišta. Tehdy oslovil vedení skupiny s jiným nápadem. Českým zákazníkům chtěl představit to, čím se Belgie skutečně pyšní. Čokoládu. „Nakonec jsme si řekli, že to zkusíme. To bylo někdy v roce 1996 a naším prvním velkým odběratelem se stal Kmart na Národní třídě. Původně jsme vozili hlavně čokoládové plody moře, fenomenální belgický produkt, o který byl obrovský zájem,“ vzpomíná.
Nové chutě v Česku
Český trh a regály mnoha nových řetězců se postupně zaplnily širokou nabídkou produktů. Martin Kubišta ale věří, že právě díky tomu se lidé naučí rozlišovat mezi dobrým a špatným produktem. Největší výzvou prý zůstává rozhodnutí, co na český trh dovážet. „Když porovnáme průměrné platy v Česku a Německu, pro německého zákazníka je bonboniéra za deset eur standardem, v Česku si nákup čokolády za 250 korun chvíli rozmýšlíte. Jenže když má mít něco určitou kvalitu, přirozeně se to musí promítnout do ceny. Pořád je mnoho lidí, kteří raději sáhnou po levnější variantě, byť pocitově vědí, že to může být na úkor kvality,“ vysvětluje.
V začátcích prý pomohlo hlavně to, že navzdory vyšší ceně lidé pořád chtěli zkoušet nové chutě. Do té doby znali koneckonců jen tradiční rumové pralinky, které s chutí pravých belgických pralinek neměly mnoho společného. Dnes je to přesně naopak, obchody jsou cukrovinek plné. „Kvalitní produkty s atraktivními vizuály se ale na trhu jen tak neztratí. Samozřejmě nám konkurují obrovské nadnárodní společnosti typu Nestlé nebo Mondelēz, oproti nimž jsme skutečně malá firmička. Přesto se nám podařilo prosadit. Nikdy bychom to však nedokázali bez zázemí silné finanční skupiny a důvěry, kterou ve mě vložil její zakladatel Andre Vansteenkiste,“ říká Kubišta.
Jak čas plyne, možnosti zákazníků se mění, střední kupní síla roste a čím dál více lidí je ochotnějších si za kvalitní produkty připlatit. „Lidé nechtějí svým dětem dávat levné věci pochybné kvality. Týká se to hlavně generace dnešních třicátníků a čtyřicátníků. Pokud je rodina v dobré ekonomické situaci a neignoruje vliv některých potravin na naše zdraví, pak nakupuje stále kvalitnější věci,“ vysvětluje Kubišta s tím, že ve velkém dodávají čokoládu i do firem, kde potom dobře poslouží jako dárek pro zaměstnance či obchodní partnery.
Kamiony „plodů moře“
Vedle požadavků na kvalitu se mění i chutě českých zákazníků. „Dřív byly velkým trendem už zmíněné plody moře, kterých jsme sem navezli stovky kamionů. Dnes jsme rádi, když prodáme paletu za půl roku. Trh se posouvá, takže už neděláme jen pralinky a dovážíme i tabulkovou čokoládu nebo další produkty. Pořád ale zůstáváme především u těch belgických. Snažíme se zahrnout také věci v bio nebo fair trade kvalitě, které jsou pro určitou škálu lidí zajímavější,“ doplňuje.
Právě udržitelnost i do světa čokolády promlouvá stále více, byť zatím se jedná pouze o první kroky. Jsou firmy, které se vyhýbají plastovým blistrům na pralinky a používají recyklovaný papír, jiné kladou velký důraz na eliminaci čokoládového odpadu. „Dřív se při zpracování plodu mnohdy použilo jen třicet procent materiálu a zbytek šel do koše. Dnes už někteří výrobci využívají specifickou chuť dužiny jako příchuť čokolády. Tím se dá poměr využitelné části a odpadu otočit, což je obrovský posun,“ dodává. Takové produkty zatím nejsou a zřejmě ani dlouho nebudou lídrem trhu, přesto se stávají zajímavou alternativou pro zákazníky, kteří chtějí podporovat výrobu udržitelnější čokolády. Nejen s ohledem na životní prostředí, ale také na producenty kakaových bobů.
Cena kakaa letí vzhůru
Byznys s čokoládou, a to nejen s tou bio a fair trade, se nyní musí vyrovnávat s rostoucí cenou kakaa, ta je na historických maximech. „Na trhu nyní panuje velká nervozita. Cena zpracovaného kakaa je v průměru dvojnásobně vyšší než před deseti lety, v období největších extrémů šla dokonce až o pět set procent nahoru,“ říká Kubišta.
Může za to mimo jiné nižší úroda způsobená klimatickými změnami. Tanzanii a další africké země, ve kterých se pěstují tři čtvrtiny celosvětové produkce, zasáhla nejdřív velká sucha, následně i silné deště. To způsobilo pokles produkce o více než jednu třetinu. Vysoké ceny navíc přilákaly investory, kteří komoditu spekulativně nakoupili.
Jenže čokolády víc nezískáme, je to vytěžitelná surovina. To znamená, že cena v obchodech poroste. „Letos to ještě není tak markantní, protože výrobci pořád pracují se zásobami, jež měli. Příští rok to ale může být klidně i o sto procent,“ upřesňuje Kubišta. Čokoláda se tak možná opět stane luxusním zbožím. „Továrny pak budou zase vymýšlet to, co tady bylo už v devadesátých letech, tedy třeba čokoládové pochoutky s menším poměrem kakaa. Část trhu si možná radši připlatí a koupí kvalitnější čokoládu, ale výběr to obrovsky ovlivní,“ uzavírá.
