Dystopická romance Humr se odehrává ve světě, kde si každý nezadaný musí najít partnera, jinak bude proměněn ve zvíře svého výběru. Váš hrdina David si zvolil humra, jaké zvíře byste si vybral vy?
Nějaké, které umí létat. Někdy mám sny, v nichž létám.
Humra natočil Řek Jorgos Lanthimos, který má prý dost neobvyklý styl práce.
U většiny projektů, na kterých jsem pracoval, zažijete určité množství zkoušek a konverzací s režisérem a scenáristou, projdete procesem podrobného studování a osvojování materiálu na základě dlouhých debat o postavách, jejich historii a situaci. Jorgos vůbec nic z toho nedělá.
Bylo těžké si na to zvyknout?
Ani ne. Neměli jsme zakázáno si sami vymýšlet zázemí, postoje a city svých postav, i když já to nedělal. Všichni protagonisté Humra jsou vlivem patriarchální společnosti, v níž žijí, emocionálně ztlumení, omráčení, jako by se svých citů a svých kritérií pro výběr partnera zřekli. Proto nemělo smysl podporovat partu herců, aby vzájemně rozebírali, co jejich postavy cítí. Humr není současný film, ovšem ani staromódní. Není ani naturalistický, násilně vložený naturalismus by jen neutralizoval krásu a trapnost toho všeho. Takže bylo dobře, že nás Jorgos držel v nevědomosti. Museli jsme o to víc být na natáčení duchem přítomní. Nejlepší způsob, jak dostát výjimečnosti scénáře, bylo dělat toho co nejméně a prostě dodržovat, co bylo na papíře.
Jak se vám po takovém zážitku vracelo k normální práci?
Snadno. Rád pracuju s různými režiséry, kteří používají různé způsoby, jak příběh dostat na plátno. Někteří rádi zkouší tři týdny, někteří zkouší dva dny, někteří s vámi chtějí mluvit ve tři hodiny ráno a pořád vám píšou emaily. Někteří jako Jorgos nebo Woody Alen nechtějí o scénáři mluvit vůbec. Rád mezi těmito styly přeskakuju.
Pro roli Davida jste se i fyzicky změnil, nabral jste kilogramy a nechal jste si narůst knírek.
Pomohlo mi to vcítit se do role. Moje tělo bylo najednou dost jiné, cizí, což se hodilo. Vypadám ve filmu jako Jorgosův spoluscenárista Efthymis Filippou. Je to náhoda, knírek a kila jsem si pořídil ještě předtím, než jsem ho potkal. Efthymis byl celou dobu na place a někdo tam po něm chtěl autogram, protože si myslel, že to jsem já. Eftymis mu samozřejmě řekl, že se spletl. Mluvila jste s ním někdy?
Ne, on prý nerad dává rozhovory. Ale mluvila jsem s Jorgosem Lanthimosem.
Jo, ten je o něco ambicióznější, takže už občas s novináři mluví.
Jak se Jorgos chová na place?
Je velmi klidný a slušný, velmi metodický a pečlivý. Bere svou práci hodně vážně, až tak, že se jí trápí. Nedává hercům moc pokynů, jen ve stylu: udělej míň tohohle a víc tohohle. Má ale mimořádný cit pro kompozici záběrů a hodně se soustředí na to, kde je kamera. Scénu můžete ve filmu zachytit množstvím způsobů. Kdyby náš rozhovor někdo nasnímal zpříma a poté přes stůl, diváci by pokaždé cítili něco jiného. Jorgos zkouší všechny možné úhly, na filmové konvence kašle.
Scénář Humra mě dostal, nic takového jsem nikdy nečetl. Jen občas se dostanete ke scénáři, který je pozoruhodný, dojemný, unikátní a dobrý
Mnoha různými způsoby můžete vykládat i Humra.
Ano, a to se mi na něm líbí, neříká vám, co si máte myslet. Nevím, o čem přesně to je. O lásce, osamění, možná o tom, že pokaždé, když chcete kvantifikovat nebo kontrolovat něco tak povzbuzujícího a zároveň mysteriozního a nekontrolovatelného jako lásku, jen víc rozšíříte útlak druhých. Každý systém a dogma je už ve své podstatě chybné. Lidi potřebují vedení, ale ne vládu či náboženství, které jim přesně říká, co mají dělat, co je správné a co ne. To všechno v Humrovi je.
Ale když jsem četl scénář, hlavně jsem v něm vnímal ten všudypřítomný pocit osamění. Přitom tam nikdo neříká, že je sám a smutný, většina se prostě snaží najít partnera, aby je neproměnili ve zvíře. Můj David je o něco osamělejší než ostatní, je v něm víc než jen strach z té přeměny. Sám to ale ani nevnímá. Řada z nás si neuvědomuje, jak se cítí. Většinou se jen snažíme přežít den.
Proč jste vlastně chtěl hrát v Humrovi? Zaujala vás ta neobvyklá zápletka, nebo jste chtěl pracovat s Jorgosem Lanthimosem?
Obojí. Tyhle dvě věci jsou vcelku nerozlučitelné. Viděl jsem jeho Špičák, asi dva roky poté mi zavolal můj agent, že Jorgos chystá svůj první anglicky mluvený film. Už to mě zaujalo, scénář Humra mě pak dostal, nic takového jsem nikdy nečetl. Jen občas se dostanete ke scénáři, který je pozoruhodný, dojemný, unikátní a dobrý. Do stejné skupiny mistrů podle mě patří třeba Martin McDonagh, s kterým jsem natočil V Bruggách. Ačkoliv je jeho styl jiný než Jorgosův, i on má velmi osobitý hlas.
Viděl jste McDonaghovu divadelní novinku Hangmen?
Ano, hned týden po premiéře. Je to hodně šílené a hodně dobré. Moc se mi to představení líbilo.
Hangmen je první McDonaghova hra od jeho filmu Sedm psychopatů, kde jste si taky zahrál. Vy se neplánujete vrátit do divadla?
Někdy bych moc rád, už jsem na jevišti nestál tak šestnáct let, naposledy v londýnském Donmaru. Ale ty filmy se mě zatím pořád dost naotravují, takže u nich ještě chvíli vydržím.
Příště vás uvidíme v očekávané fantasy Fantastická zvířata a kde je najít. Četl jste Harryho Pottera, z jehož magického světa novinka vychází?
Nečetl. Ale viděl jsem všechny potterovské filmy.
Pro vaši kariéru bylo klíčové drama Tábor tygrů z roku 2000, už o dva roky později z vás byla celebrita. Líbilo se vám být slavný?
Já nevím, něco se mi na tom líbilo, něco ne. Někdy jsem slávu využil ve svůj prospěch a užíval si ji, jindy jsem zase chtěl, aby mě nechali na pokoji. Je dobré pochopit, jak irelevantní sláva je, když jde o to, co jste opravdu za člověka. Ovšem díky slávě si můžete dovolit různé věci. Třeba získat dobrá místa na koncertech. Nebo zaplatit svým prarodičům pobyt v dobrém pečovatelském domově. Sláva prostě není jenom dobrá, nebo jen špatná. Záleží, jak se k ní postavíte, jak jí přizpůsobíte svůj život. Možná to zjednodušuju, ale víte jak. Záleží, na co soustředíte většinu svého času.
Humr, který získal Cenu poroty na festivalu v Cannes nebo Evropskou filmovou cenu za scénář, vás po pár méně úspěšných projektech dostal zase na výsluní. Vnímáte to taky tak?
Moje kariéra se pořád mění. Padáte, stoupáte… Už necítím tu opilost pozorností jako na začátku a zažil jsem hodně propadů, ale to je v pořádku, stále pracuju. A čím dál víc si tu práci užívám. Ironicky proto, že se s ní méně identifikuju, méně mi záleží na tom, jakou hodnotu má pro můj život. To mě dřív ochromovalo. Od té doby, co je má práce méně spojená s mou vlastní identitou, se na ni dokáže víc soustředit a víc si ji užít.
Možná se teď i méně staráte o kontrolu, kterou máte nad výsledným filmem?
Ano. I v tom bylo natáčení Humra skvělé. Takové osvobozující. Taky začínám s produkcí, čímž se dostávám k další oblasti kontroly, nebo spíš vlivu, kterou neznám. Každý film teď beru jako další součást životního dobrodružství. Vím, že mám sakra štěstí.
Filmovou kariéru si asi stejně nemůžete moc plánovat, ne?
Moc ne. Můžete se snažit být taktický, ale existuje tolik vnějších vlivů, které rozhodnou, jestli budete pokračovat, nebo ne… Nicméně mě baví vybírat si různé věci, malé, velké, artové, komerční, minirole jako v Zachraňte pana Bankse, hlavní role jako v Humrovi. Prostě to mixovat.
A co irský film. Sledujete ho?
Znám dobře Jima Sheridana, pořád se bavíme o nějakém společném projektu, i když zatím z toho nic nevyšlo. Točil jsem s Neilem Jordanem nebo s Johnem Crowleym, který loni režíroval Brooklyn, znám i Lennyho Abrahamsona a Johna Carneyho, takže jejich práci vidím. A poslední dekádu jsem každé dva tři roky skončil v Irsku na natáčení, aniž bych to plánoval.
