Plzeň má neobyčejné bohatství: leží na soutoku čtyř řek – Radbuzy, Mže, Úhlavy a Úslavy. Někomu je to jedno, další to registrují jako informaci vhodnou při vyplňování kvízů. Někteří se podél řeky občas projdou. A pak jsou lidé, pro které je řeka něčím víc. Znají ji mnohem lépe než ostatní, je nedílnou součástí jejich života. Chytají na ní ryby, zdolávají ji na kánoi, je jejich zaměstnáním.
Chodící rybář
„Nechytám kapry, křesílko u vody mi nic neříká. Spíš chodím a to mě při rybaření pochopitelně svádí spíš k řekám,“ vysvětluje Tomáš Groesl. Ryby chytá na všech plzeňských řekách. „Opravdu chodím na všechny. Častěji vyrážím na Berounku a Mži, ale to je spíš tím, že to mám blíž z domova i z práce. Na co opravdu při výběru místa myslím, je, abych našel nějakou klidnější lokalitu. Na Radbuzu pod jednadvacítku opravdu nejdu,“ prozrazuje s úsměvem rybář, kterého okolízná spíš pod přezdívkou Jim. A tak se na Berounce pohybuje hlavně v Bukovci pod jezem, na Mži směrem od Kalikovského mlýna na Radčice nebo na Radbuze v Českém údolí pod litickou přehradou.
„Nemám ale vyloženě nějaká stálá místa, i proto, že se řeka neustále mění – kvůli různým stavbám nebo povodním, a tak se přesouvají i tůně, ve kterých jsou dravci, které chytám. Ale nestěžuju si, naopak, právě kvůli té neustálé změně mám řeky rád,“ vyznává se Jim. Řeka pro něj znamená hlavně odpočinek a k těm plzeňským se vrací nejen při rybaření. „Rádi chodíme na procházku podél řek i v zimě, zároveň si můžu prohlídnout místa, kde by se dalo chytat. A pochopitelně i na kole, třeba trasa po obou březích Berounky u Dolanského mostu je kouzelná, navíc přináší i adrenalin,“ dodává.
Živá a mrtvá voda
Na Radbuze jsou k vidění každý týden. „Bez řeky si nedovedu svůj život představit,“ má jasno Linda Weissarová. Kanoistika je typicky rodinný sport a Weissarovi to potvrzují, u řeky jsou i s dětmi. „Kde jsme se s manželkou poznali? No, přece taky na vodě,“ se smíchem přikyvuje Petr Weissar. Kousek nad škodováckou lávkou jezdí téměř za jakéhokoliv počasí. „Sezona je pořád, dokud nezamrzne. Máme tu klid, protože voda je oddělená topoly, na druhé straně na řece potkáte vždy spoustu známých a kamarádů,“ popisuje kanoista. „Za sezonu navštívíme tak dvacet míst, každá řeka má jiný šmak, . Po čuchu a pocitu z vody poznám, kde jsem. Třeba Vltava je teplejší, u Roudnice je voda zase mastnější,“ říká Petr Weissar. Řeka je prostě jejich život, což potvrzuje při další otázce jeho žena: Nenapadlo vás zatrénovat si třeba na rybníku nebo přehradě? „Ne, voda v řece teče, je živá, zatímco v rybníku stojí, je prostě mrtvá,“ okamžitě reaguje.
Viník hrázný
Romantická představa, že si po ránu vyrazí na procházku, obejde hráz, mrkne na hladinupřehrady a potom do Radbuzy v Českém údolí pustí míň nebo víc vody podle svého úsudku, už dávno neplatí. „To se stávalo tak ještě v osmdesátých letech, kdy jediným spojením byl telefon. Když nefungoval, rozhodoval opravdu hrázný. Obchůzka i měření zůstává, ale výsledky se okamžitě předávají na dispečink. Hrázný už prostě není ten, který rozhoduje, jestli bude vypouštět,“ říká bez špetky nevole Petr Dolívka. „Veřejnost to ale neví, zvlášť rybáři mají pocit, že je nemám rád, a proto upouštím vodu, abych jim tím odehnal ryby. Asi nemá cenu něco vysvětlovat, jsem prostě viník,“ se smíchem vypráví hrázný z borské přehrady. Bez pohledu na padající vodu z přehrady do koryta řeky nebývá často ani o dovolené. „Pochopitelně se rád podívám i na jiné přehrady, s mnoha lidmi na přehradách se znám i ze školy,“ dodává hrázný z přehrady v Českém údolí.
Voda byla fialová
Pochází z Dolan, k řece to měl vždycky blízko. „Rodiče nás strašili vodníkem. Když jsme se přestali bát, hned jsme k řece začali chodit a pak nám to už zůstalo,“ povídá s nadsázkou majitel i provozovatel tábořiště u Dolanského mostu František Bock. „Pak jsme začali jezdit navodu, no a potom jsme začali uvažovat o zřízení tábořiště. Nejdřív u piva a v roce 1990 jsme do toho šli už po hlavě,“ vzpomíná Bock. Povedlo se, už v roce 1991 si provozovatelé nového tábořiště pronajali louku od JZD. Začátky byly ale krušné, pitnou vodu dováželi, elektřinu se povedlo zavést do tábořiště až v roce 1995.
„Zpočátku to byl koníček, teď je to především práce. Sezona se prodloužila, dřív bylo víc romantiky, jezdili lidé, kteří měli řeku rádi. Pro to, aby mohli vyrazit na řeku, museli něco udělat. Teď jsou půjčovny a cestovní kanceláře, které lidi dostanou k řece a ti vlastně ani nemusí hnout prstem. Na řece a i v tábořišti se to potom projeví,“ postěžuje si. Přesto nemíní skončit.
„Praví milovníci řeky jezdí pořád, spousta lidí nás zná od začátků – a hlavně kvůli nim to dělám,“ dodává optimisticky Bock, který se stará o tábořiště u Dolanského mostu s celou rodinou. A co říká Berounce? „Voda je mnohem čistější, řádí tady bobr, jsou vidět nové rostliny. Dřív byla voda doslova fialová. Smutný pohled je naopak na jezy, ty jsou většinou protržené. Třeba na Vltavě je situace mnohem lepší,“ uzavírá majitel tábořiště.
