První část dvoudílného seriálu
Nemohu bez něho (ní) žít“, „ona je ta jediná“ nebo „stále ještě cítím jeho zradu, protože od nás utekl“ – kdykoli slyším při svých seminářích tyto věty, vytane mi na mysli, jak hluboce nechápeme mechanismy našich vztahů a jak často zaměňujeme lásku za závislost. A v případě, kdy se rozcházíme, vidí téměř každý toho druhého jako zrádce a pak snadno vypukne ona známá „válka Roseových“, která se nezastaví ani před dětmi. Jedno z vysvětlení, proč se tak děje, se podle mě nachází v nepochopení změn, jimiž v našem životě procházíme a které mají souvislost s tím, co staří Řekové nazývali „Kairos“, tedy cyklický čas příhodného okamžiku.
V minulém článku jsme se seznámili s různými fázemi v životě firmy. Tak jako vše v přírodě, i podniky, firmy a korporace podléhají stejným cyklům, jakými se dříve řídil každý sedlák a které i dnes stále ještě zažíváme – byť možná už jen za okny našich klimatizovaných bytů a kanceláří a na displejích chytrých telefonů, ukazujících nám počasí „venku“. Je to neúprosně prosté – po jaru přichází léto, pak podzim a nakonec zima, aby mohlo opět vypuknout jaro. Střídá se fáze začátku a rozpuku, fáze plodnosti a úspěchu, fáze zvnitřnění a svobody a nakonec i fáze stažení se z fyzického světa a návrat ke svým kořenům. A to pořád dokola. Věčný koloběh těchto čtyř etap však neovlivňuje jen firmy; tento přirozený a přírodní cyklus má velký vliv i na naše vztahy. Existuje skutečně „jarní“, „letní“ a „podzimní“ partnerství. A my se mezi těmito třemi formami zmítáme, pletou se nám, a v naší pocitové nouzi si zoufáme.
Když jsme na někom závislí...
Každý z nás se narodil do nějaké (původní) rodiny, každý má tátu a mámu, bez nichž bychom nevznikli. Ať chceme nebo ne, vděčíme jim za náš život, což nás dělá „menšími“ a rodiče „velkými“, i když to často tak nevnímáme. Tuto rodinu nám už nikdy nikdo neodpáře, i kdybychom utekli k protinožcům a své rodiče na věky věků zatratili. Je prostě nepopiratelným faktem, že jsme a zůstáváme jejich dětmi. To je mimochodem „látka“, se kterou často pracujeme při řešení rozličných problémů metodou rodinných konstelací. Jak se tento fakt projevuje ve vztahu?
„Jarní“, bouřlivé, zamilované vztahy („ty jsi ten/ta jediný/á“) jsou často vztahy dětsky závislostní. Kdykoli někdo považuje toho, koho miluje, za jediného, za někoho, bez něhož nelze žít, projektuje do něho (nebo do ní) své rodiče a dělá se sám závislým. To neznamená, že bychom měli partnery střídat nebo si jich nevážit. Jde pouze o to, že nikdy žádný partner není „ten jediný“, vždy je nahraditelný. Jediného máme pouze tátu a jedinou mámu. A závislostní vztah zaměňuje rodiče za partnery. My pak od nich toužíme dostat to, co nám od rodičů chybělo.
Rodičovská projekce na partnery není ovšem jediný způsob, jakým náš původní rodinný systém (v konstelacích mluvíme o rodinné duši) zasahuje do našeho současného vztahu. Všechna nevyřešená traumata, bolesti a smutky dětství, převzaté role, zděděná přesvědčení a podobné zátěže z mládí se mohou v partnerství objevit a způsobit, že toho druhého viníme z něčeho, co se ho vůbec netýká. Je to, jako kdybychom v kině začali střílet na plátno ve snaze pomoci Vinnetouovi. To je možná pochopitelné u malých kluků, ale přesně tak se ve vztahu chovají i závislí dospělí. Proto je důležité, abychom pochopili, že kdykoli se s milovanou osobou dostáváme do pocitu „bez tebe zahynu“, nejedná se o lásku, ale o něco, co bychom měli léčit – ale nikoli v současném vztahu, nýbrž kdesi v naší minulosti, neboť to vznikalo v dobách, kdy jsme byli opravdu malí a závislí. Zde nám často pomůže věta: „Vidím v tobě někoho jiného.“
Udělat díru do pestrého světa
Další etapa životního cyklu nastává přibližně s pubertou. Podobně, jako to vyprávějí pohádky a mýty, odtrháváme se od naší původní rodiny a vyrážíme do světa, kde zamýšlíme zabít draka, oženit se s princeznou, vydělat jmění, postavit rodinný dům a stát se, když už ne váženým občanem, tak alespoň proslulým padouchem. Prostě „udělat díru do světa“. Je to letní, hýřivý a pestrý čas. A je to především etapa, ve které se koncentrujeme na materiální část světa a „budujeme“ ostošest.
Tuto druhou čtvrtinu na šamanském kruhu čtyř období spojujeme také s takzvanou „kmenovou duší“. Kmen je to, co si víceméně svobodně volíme: Parta, do které patříme, fotbalový klub, jemuž fandíme, náboženství, které vyznáváme, firma, jejíž jsme zaměstnanci nebo dokonce vlastníky, a nakonec i manžel/manželka, s níž máme děti. Vztah je v tomto úseku života spojen s cílem, se záměrem, je to vztah, ve kterém jde o to, něco dokázat a prosadit „nás“ (rodina, firma, náboženství) oproti „jim“. A každé to malé i větší kmenové „my“ má vlastní, neotřesitelnou pravdu. Všechny války jsou vedeny s tímto pocitem.
Co to znamená pro vztah? Pokud partner nebo partnerka bude mít odlišný záměr, pokud s námi nebude sdílet náš cíl, budeme to cítit jako ohrožení našeho společného kmene. A pokud se partneři v této fázi dokonce rozejdou, bude každý z nich a zcela zákonitě považovat toho druhého za zrádce. A to nehledě na nějaké „objektivní“ okolnosti. Každý z nich si vytvoří jakousi osobní legendu, že on (ona) je v právu, a ten (ta) druhý (druhá) se mýlí. Začne kolem sebe shromažďovat „soukmenovce“, kteří ho (nebo ji) budou ujišťovat, že tomu tak je. To je bohužel zákon kmenových duší, který se nezastaví ani před dětmi – ty se každý z bývalých partnerů, nyní proti sobě bojujících, bude snažit získat jako spojence na svoji stranu.
Svoboda skrze krizi
Z této často zničující bitvy lze vystoupit pouze přesunem do další čtvrtiny cyklu – do podzimní, vyrovnané, svobodné „esenciální duše“. Zde získáváme možnost vidět věci z nadhledu a akceptovat různé protichůdné a dříve nesmiřitelné pravdy a názory. Jenže pobyt zde není zadarmo. Abychom se k tomuto vnitřnímu osvobození dostali, abychom byli schopni žít „vztah třetího stupně“, tedy vztah, jenž je nezávislý, bez destrukce a ulpívání, a přesto hluboký a intenzivní, musíme mnohé z toho, k čemu jsme přirostli a co nám je drahé, obětovat. Mezi etapou kmenové a esenciální duše vězí hluboká propast, která je často identická s „krizí středního věku“. Provází ji ztráta orientace, když například naše děti opustí „hnízdečko“, jež jsme jim vybudovali, nebo když se firma, ve které sloužíme roky, zhroutí. A také se do této krize dostáváme tehdy, když nám je zničehonic diagnostikována vážná nemoc. A ačkoli to vnímáme jako těžké a ohrožující období, je to vlastně jakási vstupenka k nám samým. Brána k naší esenci, k tomu jádru našeho bytí, totiž není tak široká, abychom prošli s celým svým majetkem, kariérou a egem.
A přesně zde, v samém nitru, se nachází to nejdůležitější pro „vztah třetího stupně“: Jsme to my sami. Zde už nejsme na partnerovi závislí, nemusíme s ním (s ní) nic budovat. Nemusíme vlastnit zámky, jezdit nablýskanou limuzínou a nosit drahé róby. A především nemusíme nic předstírat – především ne vůči tomu, koho máme rádi. Stačí pouze být. Být sám sebou.
Vztah třetího stupně se na kruhu ročních období rovná podzimu, ale to neznamená, že bychom tohoto stupně mohli dosáhnout výhradně jako staří lidé – i když jistá moudrost stáří tomu hodně napomáhá. Kdy se dostaneme do „podzimního“ kvadrantu, záleží jen na stavu našeho vědomí. A na absenci strachu, jejž v nás pojem „podzim“ vyvolává. Toho se děsí nejen firmy, ale i ti z nás, kteří se zuby nehty nechtějí pustit expandujícího jara a materiálního léta. A tak odlétáme do teplých krajin, které nám vsugerují, že roční cyklus neexistuje. Necháme dovážet jahody v prosinci a fialky v lednu, abychom se ujistili, že zima se nekoná. Bereme si mladé milenky nebo milence, kteří nám dávají pocit, že čas lze zastavit. Budujeme až do úmoru, abychom se nemuseli zastavit. Což je velká škoda, protože riskujeme, že najednou přijde návrat domů – smrt, a my propásneme to nejdůležitější, co jsme v tomto životě měli – svobodu, mír v duši a bezpodmínečnou lásku.
