Hází diskem a oštěpem, vrhá koulí. Hraje florbal, plave a účastní se vysokohorských expedic. Přitom ji mohou zastavit i obyčejné schody.
Paralympička Jana Fesslová je po úrazu už deset let na vozíku. I tak ale sbírá jedno sportovní ocenění za druhým a světovou špičku postižených sportovců si bez ní už nelze představit.
Také letos dominovala na domácí scéně a ukázala se i na té mezinárodní, když vedle vítězství v Českém poháru získala také tři stříbrné medaile na Světových hrách v Indii a v létě absolvovala i expedici do nejvýše položeného horského průsmyku světa Khardung La. Všechno zvládla. „I když jsem občas padala s prominutím na hubu,“ říká Jana Fesslová.
Jaký byl váš rok 2009? Byl pro mě dobrý. Začalo to tím, že jsem vyjela jako první vozíčkář na nejvyšší průsmyk světa v Himálaji. Vyhrála jsem Český pohár vozíčkářů. Na konci listopadu jsem se zúčastnila Světových her v Indii a přivezla tři stříbrné medaile.
Co pro vás ty medaile znamenají? Je to hnací motor, ocenění a relax od každodenních starostí. Je to odměna za dřinu na tréninku, za to, že zvládám vedle trénování i běžné věci.
Máte hodně aktivit. Jak to zvládáte? Je to hodně hektické, ale myslím si, že dokud funguju a mám toho hodně na práci, je to dobré. Člověk nepřemýšlí o hloupostech nebo o tom, co by ho normálně trápilo. Jsou to věci, které dělám ráda a které dělám nejenom kvůli sobě, ale také kvůli lidem okolo. Nedělám to proto, že musím.
Ale den má jen čtyřiadvacet hodin. Když se to všechno sejde, je toho opravdu hodně. Někdy mám opravdu dost. Když se to ale pak povede, je to pro mě zadostiučinění.
Čeho si tento rok ceníte nejvíc? Určitě toho Himálaje, kdy se mi v těžkých podmínkách povedlo jejich část procestovat. Tam jsem si sáhla na dno. V neposlední řadě si cením i svého manžela, protože je fakt, že jsem z toho roku moc doma nebyla. I přesto máme do dneška pohodové manželství, které funguje, a když potřebuju, tak mi pomůže.
Chtěla jste tam hodně? Mě to vlastně vůbec nenapadlo. První myšlenka vznikla loni někdy v únoru, kdy mě oslovila jedna novinářka z Brna, že je v Česku jeden člověk, který tuhle expedici chystá a chtěl by mít vozíčkáře s sebou. Chtěl někoho, kdo to bude schopný vydržet. Nějak se o mně dozvěděla, protože jsem byla v minulosti v Číně, v Peru i na Kubě s batohem na zádech.
Přijala jste to hned? Byla to pro mě obrovská výzva. Himálaj mě lákal. Když jsem skončila na vozíku, říkala jsem si, že můžu cestovat, ale hory mi budou zapovězené.
Jak jste na to trénovala? Nijak zvlášť. Je vlastně úplně jedno, jestli jste trénovaný nebo ne.
Když se ohlédnete, co bylo tehdy nejtěžší? Určitě se pohybovat v tom terénu, protože tam byly závaly, schody a musela jsem z vozíku dolu a lézt si to po rukou. Bylo to těžké i psychicky, protože etapy byly čím dál tím těžší a delší. Když jsme projížděli ledovcové brody nebo když se porouchala sajdkára, byly to asi nejhorší chvíle. Nicméně, když se to blížilo ke konci, člověk měl pocit, že už to je jedno a že už to zvládne.
Když půjdeme od Himálaje i od atletiky. Hrajete také florbal. Jak vám šel letos? Poslední dva roky jsme měli tituly z ligy vozíčkářů. Přiznám se, že letos jsem tomu moc nedala, protože ta sezona byla nabitá a na podzim jsem se připravovala na Světové hry, takže florbal byl trochu v pozadí.
Ovšem florbal vozíčkářů se letos dostal do České florbalové unie a to byl pro něj velký krok. Díky tomu se také posunovala sezona, která prakticky začala až v září. Odehráli jsme několik zápasů a jsme na nějakém čtvrtém až pátém místě. Nicméně je před námi celé jaro, abychom se posunuli výš.
Co vás na florbale baví? Před úrazem jsem hrála házenou, což byl také kolektivní sport. I ve florbalu dává člověk branky. Jsou tam trochu i osobní souboje, i když má být florbal bezkontaktní sport. Ale musím říct, že nejvíc mě na tom láká právě ten kolektiv.
Rok 2009 končí a je před vámi další. Co plánujete? Příští rok bude ve znamení prodloužené sezony. Protože mistrovství světa, které je vedené jako 2010, bude na Novém Zélandu až v lednu 2011. Jsme zvyklí na sezonu, která končí v září, takže to teď musíme naplánovat tak, aby ta nejvyšší výkonnost byla až v lednu. To člověku začíná zimní příprava. Čekají mě také závody v České republice, v Německu, v Holandsku, kde by se měly plnit kvalifikační limity. Pak nebude chybět soustředění před mistrovstvím světa.
Máte v plánu další expedici? Příští rok není opravdu kdy (pousměje se). Dokonce jsem slíbila manželovi, že bych s ním měla absolvovat alespoň týden společné dovolené. Možná, že i tohle bude taková trochu expedice, protože jsme spolu deset let a na dovolené jsme ještě nebyli.
V roce 2010 je zimní paralympiáda v kanadském Vancouveru. Neuvažovala jste i o zimních sportech? Musím říct, že ne. Jsem člověk pro letní sporty.
Proč? Zkoušela jsem lyžovat a ani jako zdravé mi to moc nešlo. Zimě se vyhýbám. V zimních věcech jsem jak medvěd a špatně se pohybuju. V zimě mě asi nikdo sportovat neuvidí.
Rok Jany Fesslové:
1. Rodačka z Ústí nad Labem, která žije v Dubu u Českých Budějovic, má za sebou perný rok.
2. Na přelomu července a srpna se zúčastnila expedice Blue Land do Himálaje.
3. Po návratu vyhrála na konci srpna Czech Open v Olomouci v hodu oštěpem v českém rekordu.
4. V říjnu se stala vítězkou mezi ženami v Českém poháru zdravotně postižených 2009.
5. Na světových hrách IWAS v Indii získala tři stříbra v hodu diskem, oštěpem i vrhu koulí.