Daň za delší život je bolest. Já ji léčím

Práh bolesti je u každého člověka jiný. Překročit ho někdy znamená vejít do světa utrpení. Ne vždy je však nutné se s ním smířit, říká Nataša Popperová.

Do Ambulance léčby bolesti, kterou v Budějovicích před rokem otevřela Nataša Popperová, si chodí pro úlevu stovky lidí. V oboru, který se u nás teprve rozvíjí, je prvním nestátním zdravotnickým zařízením v regionu. Kromě budějovické nemocnice a několika ordinací ve větších městech je tu pořád málo míst, kde mohou bolaví lidé čerpat sílu i naději.

Lidstvo už toho tolik ví a dokáže, ale bolesti neubývá. Jak je to možné? Počet pacientů s chronickou bolestí opravdu roste. Obecně lze říci, že se týká deseti až třiceti procent lidí. Je to i proto, že je více úrazů, protože lidé víc hazardují a vyhledávají i adrenalinové zážitky. Vliv také má, že přibylo operací. Mnohé zdravotní problémy byly dřív operacemi neřešitelné a lidé umírali. Z tohoto pohledu je bolest lepší varianta.

Bolest přece odjakživa patří k životu. Když ji člověk potlačí, nemůže se mu to vymstít? Každého někdy něco bolí. Může to být důležitý signál, že je něco v nepořádku. Například akutní bolest na hrudi jako příznak infarktu. Je třeba řešit ji se specialistou a odstranit její příčinu. Za chronickou bolest považujeme tu, která trvá nepřetržitě déle než tři měsíce. Někdy ji lze jen zmírnit, ale i to může život hodně zlepšit.

Mění se vztah lidí k bolesti? Umí ještě zatnout zuby a vydržet, nebo běží k lékaři s každým píchnutím? Jak kdo. Vnímání bolesti je u každého jiné a je těžké najít míru, kdy už je třeba proti ní zakročit. Ale není ani dobře, když se člověk rozhodne, že nemusí zvládnout vůbec nic.

A opačný extrém? Snažit se vydržet za každou cenu cokoli je nebezpečné, protože se to odráží v psychice. S chronickou bolestí jdou ruku v ruce úzkost a deprese. Ty zase podněcují chronickou bolest a tak pořád dokola. Deprese může vést k poruchám imunity a snížení prahu bolesti. Vzniká bludný kruh.

Jak je to s tím, co se nazývá práh bolesti? Pracovala jsem jako anesteziolog i v zahraničí a zjistila jsem, že práh bolesti se u různých národů může lišit. Ovlivňuje ho i náboženství a kulturní zvyklosti. Třeba děti v severní Africe vydržely mnohem víc bolesti než ty naše a byly schopné různé zákroky podstoupit bez anestezie čili znecitlivění. Naopak například Angličané i při obyčejném vrtání zubů často vyžadovali celkovou anestezii.

V Tunisku jste pracovala na dětské klinice jako vedoucí anesteziolog, což je v muslimském světě pro ženu poměrně výjimečné. Byla jste jediným cizincem na oddělení. Jaký dojem vám utkvěl? Při léčbě dětí mě tam zaujalo, jak velkou podporu měly ve svých rozvětvených rodinách. Nikdy nebyly v nemocnici opuštěné, pořád byl u jejich postele někdo z příbuzných. V Česku je ten odstup větší.

Jak Češi zvládají bolest? Zlatá střední cesta. Jsou naučení, že je třeba něco vydržet, ostatně v minulém režimu bolest víceméně automaticky patřila jak k operaci, tak ke stavu po ní. Její léčba je u nás ještě mladou disciplínou, někdy ještě ani všichni lékaři nenabídnou pacientovi možnost, jak ji lépe snášet. Ale postupně se to bude měnit.

Úleva, když nekonečná bolest zmizí, je obrovská, svět skutečně zrůžoví. Užíváte si ten pocit s pacienty? V tom je má práce opravdu uspokojující. Jako anesteziologovi mi chyběl bližší kontakt s pacientem, setkali jsme se jen krátce při operaci. Během léčby bolesti je vztah pevnější. Jenom bych byla ráda, aby za mnou lidé nechodili až jako za tou poslední instancí, když už jim nic nepomohlo a jsou neustálou bolestí vyčerpaní. Pokud přijdou dřív, je větší šance, že má léčba bude úspěšná.

Jací jsou vaši pacienti? Zhruba polovina přichází s bolestí zad, druhou skupinu tvoří lidé s bolestmi hlavy a neurologickými poruchami, například po pásovém oparu, při zánětu nervů, cukrovce, onemocnění štítné žlázy či ortopedičtí pacienti s artrózou a revmatoidní artritidou. I u pacientů s onkologickým onemocněním lze bolest výrazně zmírnit. Asi dvě třetiny mých pacientů tvoří ženy. Těžko říci, zda mají ke mně větší důvěru, anebo se prostě o své zdraví lépe starají.

Co lidi u vás čeká? Nejdřív revize léků, které berou – zda je berou správně, v odpovídajících dávkách a časech a zda se účinky vzájemně neruší. Někdy stačí, když se v lécích udělá pořádek. Třeba pro léčbu bolesti hlavy je někdy dobře, když pacient všechny léky vynechá. Bolest může způsobit i jejich nadužívání

Jenomže pak nastane lidově řečeno absťák. Ano, je třeba překlenout třeba pár týdnů, během nichž pomáhám pacientům například akupunkturou. Důležité je, aby se opravdu chtěli bolesti zbavit a spolupracovali, bez toho se léčení neobejde.

Máte i nové metody? Medicína se rychle vyvíjí, což je nadějné. Vznikají nové léky i přístroje, například doufám, že brzy začnu využívat moderní radiofrekvenční generátor, kterých je zatím na léčbu bolesti jen několik v republice. Také jsem s několika dalšími pracovišti v republice teď zapojená do klinické studie léku proti bolesti, který je vyrobený z marihuany. Je známo, že marihuana zlepšuje i náladu a chuť k jídlu, což je pro pacienty také důležité.

Psychika dokáže hodně dobrého i zlého. Právě proto chci, pokud možno, dávat lidem naději, že ještě existuje něco, co se pro ně dá udělat. Často i to samo o sobě může trochu zlepšit pacientův stav.

Nechala jste si své původní příjmení Popperová. Je to vzpomínka na vašeho vzdáleného strýce, spisovatele Otu Pavla? Nesetkali jsme se, zemřel, když mi bylo třináct. Ale znám jeho knihy a je mi blízký jeho laskavý humor. Přála bych si zdědit jeho životní optimismus a lidství. Nemám přehled o všech příbuzných, hodně jich zemřelo za války nebo utekli před Hitlerem do světa. Široko daleko neznám žádného člověka jménem Popper. I z úcty k nim jsem si nechala své dívčí jméno, aby nezmizelo ze světa.