Daniel Zítka si zvyká na nový život

Havířovský rodák, brankář Daniel Zítka, dosáhl největších úspěchů na belgických trávnících. Po jedenácti letech v Lokerenu a Anderlechtu se pětatřicetiletý brankář vrátil do Česka. Před sezonou se dohodl na smlouvě ve Spartě.

Pocházíte z Havířova. Jezdíte ještě někdy do rodného města?

Když jsem chytal v Belgii, tak jsem během sezony minimálně dvakrát ročně byl v Havířově. Po sezoně jsem v Havířově trávil několik dní a samozřejmě jsem jezdil navštívit rodiče i na vánoční svátky. O tom, že bychom šli s rodinou zpátky do Havířova, ale neuvažujeme. Pomalu se zabydlujeme ve středních Čechách.

S fotbalem jste rovněž začínal v Havířově. Máte nějakou vazbu na havířovský fotbal?

Mám kamaráda, který byl ve výboru havířovského fotbalu, ale musím se přiznat, že nevím, jestli tam je ještě dnes. Výsledky Havířova ale stále sleduji. Vím, že hrají divizi a jsou kolem dvanáctého místa. Z hráčů ale nikoho neznám. Ještě před lety jsem si byl s Havířovem zatrénovat a dělal jsem tam i nějaké tréninky pro mladé brankáře, už jsem tam ale dlouho nebyl.

Po Havířovu následovaly menší štace v Česku a potom odchod do Belgie, odkud jste se letos vrátil. Byl ten odchod už nevyhnutelný?

Ani ne. V Belgii jsem mohl působit ještě minimálně jeden rok, ale musím říct, že po celou dobu jsme s manželkou říkali, že se jednou vrátíme domů. A když se ozvala Sparta, která mi nabídla, že bych ještě dva tři roky mohl chytat, rozhodl jsem se angažmá v Anderlechtu ukončit.

Ovlivnilo tu situaci to, že jste v sezoně 2008/2009 utrpěl zlomeninu nohy a do branky jste se od té doby pořádně nedostal?

Asi ano. Po vyléčení už jsem neměl stejnou pozici jako dříve. Byli tady další dva brankáři a v mém věku jsem nechtěl plnit v zahraničí roli třetího brankáře. Ve Spartě mám přece jenom větší šanci se do branky dostat.

Zatím vás ale sparťanská brankářská jednička Jaromír Blažek do branky mockrát nepustila.

Před příchodem do Sparty jsem věděl, do čeho jdu, protože Jarda Blažek má ve Spartě velké jméno. Hrajeme ale hodně zápasů v lize i v pohárech, takže jsem přesvědčen, že do branky se dostanu. Ale na druhou stranu, vrátili jsme se po dlouhé době do Čech a zvykáme si na nový život. Všechno znovu zařizujeme a to, že nechytám, mě trápí ze všeho nejméně.

V době, kdy jste chytal v Anderlechtu Brusel, na vás chodily výborné reference. Přesto v národním týmu toho moc odchytaného nemáte. Litujete, že chytáte v éře Petra Čecha?

Spousta výborných brankářů se do reprezentace nikdy nepodívala. V reprezentaci jsem byl a podíval jsem se i na mistrovství Evropy. A vůbec nelituji, že je to v době, kdy je českou jedničkou Petr Čech. Ty chvilky v národním týmu jsem si užíval a měl jsem možnost poznat, jak se právě Petr Čech připravuje. On je právem tam, kde je.

Fotbalista Pavel Nedvěd tvrdil, že větší respekt veřejnosti, ale i médií, měl v Itálii než doma. Jak to cítíte vy?

Asi jako Pavla, tak i mě více berou v zahraničí. Pavel Nedvěd alespoň má něco odehraného v české lize. Já jsem si velký fotbal zachytal až v Belgii, a je tak logické, že mě tam lidé brali nebo berou více. Přece jenom jsem tam působil jedenáct let a měl nějaké úspěchy. A od českých fanoušků nemůžu čekat nějaké hodnocení, když jsem tady prakticky nic neodchytal. Doufám, že tady něco předvedu, do fotbalu mám pořád chuť.

S Anderlechtem Brusel jste získal čtyři mistrovské tituly, ale dostal jste i individuální ocenění. Čeho si vážíte nejvíc?

Každý zápas, který jsem odchytal za Anderlecht, jsem si neskutečně užíval. A i když jsem dostal nějaké individuální ocenění jako třeba od fanoušků, tak nejvíce si vážím titulů nebo vítězství v belgickém poháru s Anderlechtem. Fotbal je kolektivní sport a jen hráč na všechno nestačí. Individuální ocenění jsou pro mě jen takový bonus.

Můžete porovnat život v Belgii a v Česku?

Sám jsem zvědavý na fotbalové rozdíly i na rozdíly v běžném životě. Život v Česku a Belgii se dá jen těžko porovnat. A zatím to ani neumím. Momentálně se s rodinou rozkoukáváme, jsme ve fázi, kdy si všechno sami zařizujeme a nejsme pořádně zabydlení. Chceme si to udělat takové, jaké jsme to měli
v Belgii, kde jsme byli všichni spokojeni. A co se týká sportovní stránky, nebudu porovnávat Česko a Belgii. Přišel jsem hrát českou ligu a smířím se se všemi klady a zápory. Nebudu remcat, že tam se to dělá takhle a někde jinde zase jinak. Navíc je to tady lehčí než v Anderlechtu. Ve Spartě si vystačím s češtinou, tam jsme používali tři jazyky.

Plánujete návrat do Belgie? V Anderlechtu vám nabízeli možnost pokračovat i po hráčské kariéře. Těsně po mém zranění mi manažer nabídl, že po vypršení smlouvy můžu pracovat ve vedení klubu. Probrali jsme to s manželkou, ale rozhodli jsme se to odmítnout. Kdybych tu práci vzal, museli bychom tam zůstat natrvalo, a to se nám nechtělo. Když jsem to oznámil manažerovi, bylo ale vidět, že ho to mrzí a že o mě stojí. Říkal, ať manželku přemluvím.Ale bylo to naše rozhodnutí a po těch jedenácti letech jsme chtěli zpátky do Čech.

Je to definitivní? Do Belgie pojedete už jen na dovolenou?

Nikdy neříkej nikdy. Může se stát, že až dcery budou starší, řeknou, chceme do Belgie, tak se sbalíme a pojedeme nebo je tam pošleme samotné, ale to je budoucnost. Belgii v žádném případě nezavrhuju, vždyť mi toho tolik dala. V nejbližších dvou, třech letech ale návrat vylučuji.

Jaké bylo loučení v Belgii?

Docela dojemné. Nejdříve jsem se loučil se spoluhráči v kabině a potom i s prezidentem klubu, jeho manželkou a lidmi, kteří pracují pro Anderlecht. Dostal jsem podepsaný dres od všech zaměstnanců klubu, já je na oplátku pozval na šampaňské.