Jaké to bude? Jak to budu snášet? Co když omdlím? Takové otázky mně vířily v hlavě, když jsem minulé úterý vcházela do téměř plné čekárny opavské transfuzní stanice, abych poprvé v životě darovala krev. Podle pokynů mám v sobě lehkou snídani, spoustu čaje a vynechala jsem svou oblíbenou drogu, kávu. Hlásím se sestře u okýnka a automat mi vydává číslo. Přelouskávám podrobný dotazník a v duchu přemítám, kdy jsem naposledy užívala nějaké léky, jestli jsem měla během poslední doby přisáté klíště. Když zjistím, že k nemocem, které mě mohly během života potkat, patří tularémie, toxoplasmóza či brucelóza, jsem ráda, že ani nevím, co se pod těmito jmény skrývá.
Vše trvalo šest minut
Vtom na světelné tabuli začne pípat moje číslo a otevírám dveře s názvem laboratoř. „Prosím, sedněte si do křesla, odebereme vám vzorek krve,“ vysvětluje sestra.
Vracím se do čekárny. Nestačím ani odpovědět na zbytek otázek a dostatečně se zavodnit čajem a už na tabuli svítí opět mé číslo. „Ano, můžete k odběru,“ říká mi po změření tlaku, prohlídce a prostudování dotazníku lékař Zbyněk Hrádek.
Než se stačím vzpamatovat, už pro mě sestra Martina Lučná chystá křeslo. „Pro ty, kteří přichází poprvé, ho sklápíme tak, aby měl dárce nohy co nejvýše a nešly na něj mdloby,“ vysvětluje sestra.
V pololeže sleduji, jak zručně napichuje žílu muži na sousedním křesle. Ten je na transfuzní stanici očividně jako doma. „Šel jsem náhodou kolem, a protože tu jsou tak šikovné sestřičky, hned jsem zůstal na odběr,“ žertuje muž.
Pak už jsem na řadě já. I když pohled na krev u mě žádné ztráty vědomí nevyvolává, v okamžiku, kdy jehla proniká do žíly, se raději odvracím. Pak už jen lehce mačkám v pěsti gumový balonek a sleduji, jak se můj vak plní napřed malým množství krve k vyšetření na jaterní testy, určení krevní skupiny a na vyšetření infekčních nemocí a pak předepsanými 450 mililitry k odběru. Necítím se nepříjemně, jen je mi trochu víc teplo. Za necelých šest minut je po všem.
Mačkám si náplast na žílu a podle rady ještě polehávám v křesle. Po několika minutách vstávám. Balanc nechytám, jen když si chci začít dělat poznámky, chvějí se mi prsty tak, že to sotva po sobě přečtu.
Mdloby nepřekvapí
Najednou začne rozruch. „Sestro, rychle, fyziologický roztok,“ volá z vedlejší místnosti lékař. A ženě, která při odběru omdlela, píše do karty poznámku: Nezvat! Kolapsovité stavy. Zatímco pro mě celá procedura končí, pro pracovníky transfuzní stanice vše začíná. Napřed vaky s krví nechají hodinu odpočívat na předchlazených deskách a pak putují do centrifugy. Pomocí speciálního lisu sestry oddělí plazmu a červené krvinky. „Plazma se musí během jedné hodiny šokově zmrazit a pak ji můžeme uchovat při teplotě minus pětadvacet stupňů Celsia až tři roky. Červené krvinky se uchovávají v chladicím boxu při teplotě dva až šest stupňů Celsia,“ vysvětluje vedoucí transfuzní služby Simona Kudlíková. Jak teplotu v boxech, tak všechny kroky při zpracování krve sestry nepřetržitě sledují. Vzorky krve pak v laboratoři otestují na HIV, žloutenku, syfilis a určí krevní skupinu. „Než darovanou krev dostane pacient, provádíme ještě zkoušku slučitelnosti mezi krví dárce a pacienta,“ doplňuje Kudlíková. Měsíčně projde opavskou transfuzní stanicí kolem sedmi set dárců. Poprvé mohou na odběr lidé od osmnácti a do šedesáti let, s váhou nad padesát kilogramů. Na odběr plazmy lidé od dvaceti let, vážící nad šedesát kilogramů.
