Dávám si vysoké cíle. Vyšší, než kterých můžu dosáhnout | E15.cz

Dávám si vysoké cíle. Vyšší, než kterých můžu dosáhnout

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Přední odborník na sociální služby Jiří Horecký je typ „rozjížděče“. Přijde, nastartuje nové projekty a jde dál.

Ve třiatřiceti letech má za sebou tři ředitelské posty. Kdo by to do Jiřího Horeckého, prezidenta Asociace poskytovatelů sociálních služeb, řekl na základní škole, kde byl podprůměrným žákem? Motivoval ho ale třídní učitel, a poté i zahraniční zkušenost. Stal se z něj cílevědomý manažer mluvící pěti jazyky, kterému ale nechybí špetka idealismu. „Nedělal bych práci, které nevěřím a která neprospívá společnosti, nýbrž jen jedné konkrétní firmě,“ tvrdí Horecký.

Jaký člověk musí být, aby se v jednadvaceti letech stal ředitelem farní charity a v pětadvaceti šéfem centra pečovatelských služeb?

Že jsem začal dělat v sociálních službách, to je náhoda. Farní charita sháněla někoho, kdo by vedl účetnictví. Z toho jsem maturoval na hotelové škole. Chvíli na to přišla možnost ucházet se i o místo ředitele. Byla to práce jen na poloviční úvazek. Na plný by se přihlásili zřejmě i starší, zkušenější lidé a já bych takovou šanci nedostal. Z této pozice jsem se stal i členem dozorčí komise a pronikal do pečovatelské služby. Když byl tehdejší ředitel odvolaný, přihlásil jsem se do výběrového řízení.

Už na střední škole jste se věnoval překladatelství, udělal si státnice z jazyků. Kluci mají v tomhle věku obvykle jiné zájmy. Kde se ve vás vzala ta cílevědomost?

Na základní škole jsem byl podprůměrný žák. Navíc v jazykové třídě, kde mi dávali najevo, že do ní nepatřím. Pak na učilišti nastala změna, byl jsem najednou nejlepší, a to prvenství mě motivovalo. Ale důležité bylo, že jsem měl třídního pana inženýra Melechu. Zrovna se vrátil z emigrace z Kanady zapálený a inspirující. Říkal, že buď investujete do vzdělání, do práce, nebo se budete flákat a i život prožijete takovým způsobem. Právě v jazycích mě hodně nastartoval, když tvrdil, že buď je můžete studovat jako většina lidí osm let hodinu týdně, nebo jeden rok osm hodin denně.

V čem vám pomohla zahraniční zkušenost?

Přes školu jsem mohl jet na pět týdnů do Holandska a tam jsem viděl jiný přístup ke vzdělání, práci, životu. Ukázali mi, že je třeba si dávat vyšší cíle, ještě snad vyšší, než kterých můžu dosáhnout. To mě oslovilo a od té chvíle jsem si vždycky zadával jasné úkoly. Když jsem studoval němčinu, řekl jsem si, že do jednoho roku chci složit státnice. Ve všech věcech jsem si jasně řekl, proč to dělám, a ujistil jsem se, že mám zdroje na to, abych tu věc dotáhl do konce. Úkoluji sám sebe, ale nezneužívám toho, že úkol mohu posunout nebo opustit.

Umíte čtyři jazyky. Využijete je při cestách a stážích, které absolvujete. Jaké země vás inspirovaly?

Bez problémů zvládám němčinu, angličtinu, holandštinu. Francouzštinu doháním. Už v roce 1996 jsem navštívil ústav pro hendikepované v Holandsku. Zrovna tam byla oslava, na kterou připravili dokonalý raut. Přístup mých kolegů z Česka byl, že je to zbytečná práce, že to klienti nedokážou ocenit. Ale tam to takhle neposuzovali.

Jak si v sociálních službách vede Česko proti evropským státům?

Z Itálie jsem si přivezl poučení, že na tom nejsme vůbec špatně. Srovnatelní jsme i s Belgií, Francií, Islandem. Oproti Švýcarsku zase máme co dohánět. Hlavní rozdíl je v kvalitě vybavení a počtu zaměstnanců. Ta rovnice je jasná. Čím víc zaměstnanců, tím kvalitnější služby. Ale v Česku se toho musí změnit daleko víc.

Co například?

Systém financování je nedostatečný, neprůhledný. Rok co rok nevíte, co bude, jestli vaše služba přežije. Ale už se jedná o dlouhodobých, tříletých dotacích, které dostane organizace každý rok a včas, pokud jsou její služby kvalitní a je o ně dostatečný zájem. Dále jde o zasíťování služeb. Někde jsou služby nedostatečné, jinde naopak neobsazená kapacita v domovech. Změna musí nastat i v myšlení lidí. V tom, že my jsme tu pro klienta, ne naopak. Je to otázka proměny jedné generace, než se přístup změní. Je to totiž složité a vyžaduje to odvahu, protože si člověk musí přiznat, že doteď to dělal špatně.

Podařilo se vám to u vašich zaměstnanců, když jste byl ředitelem centra pečovatelských služeb?

Nejtěžší bylo je přesvědčit o důležitosti standardů kvality. Zavedli jsme například prvky bazální stimulace, která pomáhá lidem s postižením nebo důchodcům. Jde o podporu základních smyslů, ať už tím, že na klienta mluvíte, podporujete čich, vedete ho do kontaktu se zvířaty. Lidé s demencí například báječně reagují na panenky. Jsou známé i případy, kdy důchodkyně, které nemluvily, dostaly panenku a opět začaly.

Teď byla schválená nová sociální reforma. Jaké jsou její slabiny?

Čas. Tedy to, s jakou rychlostí ji navrhli a schválili. Kolem ní bylo čtyři sta stránek připomínkových návrhů, některé byly zahrnuté, ale mnoho se jich do zákona nedostalo. Na vše je málo času. Na tom se shodnou odbory, zaměstnavatelé, obce, kraje, poskytovatelé služeb. Všichni kromě státu. Stojím za tím, že reforma je nutná. Ale není nutná za cenu kolapsu.

Zaujal vás v poslední době nějaký odvážný projekt? Na Pálavě vznikne první seniorská vesnička.

Praha chystá něco podobného, a to sdílené bydlení. V hlavním městě je množství velkých bytů čtyři plus jedna. Málokdo si je může dovolit, využívají je studenti. Město by chtělo podpořit, aby takto bydleli i důchodci, budou mít svůj pokoj, soukromí, zároveň je snazší pro sociálního pracovníka za nimi docházet, dovážet jídlo. V podstatě dům s pečovatelskou službou, ale svépomocný.

Nevrací se také trend, že se děti o staré rodiče starají doma?

To nedokážu posoudit. A hlavně je to strašně ožehavé téma. Obecný pohled je, že se děti musí postarat. Jenže do jaké míry? Život pečujícího má stejnou váhu jako ten pečovaného. A o tom už se nemluví. Nedávno vyšel výzkum kvality života lidí, kteří se o blízkého starají čtyřiadvacet hodin denně. Vyšlo z něho, že se jim zhoršuje zdraví, partnerské vztahy, mívají deprese, objevuje se ztráta smyslu života. A pak je třeba si otevřeně říct, který život se má obětovat pro který. Zda zachránit kvalitu jednoho života na úkor jiného? Proto jsem jak z etického tak ekonomického hlediska přesvědčený o správnosti kombinované péče, tedy zapojení rodiny ve spolupráci s pečovatelskou službou. Pro stát je to nejvýhodnější forma, nepřichází totiž o člověka na trhu práce.

Česká republika je sociální stát, přesto si lidé stěžují.

Jsme jeden z mála států, kde starý člověk nepoužívá svůj majetek a na péči o něj se nepodílí jeho blízcí. S tím nesouhlasím. Pak se dějí případy, kdy má člověk důchod pět tisíc, v domě s pečovatelskou službou jen těch pět tisíc, tím pádem má sníženou úhradu. Bydlí na dvoulůžkovém pokoji s člověkem, který platí devět tisíc. Jenže ten, kdo platí pět tisíc, má na depozitním účtu půl milionu. Ten užívá sám, nebo až zemře, zdědí ho příbuzní. Neřeší se, že má majetek, že by péči mohl zaplatit. Jsem i pro účast blízkých. V případě, že člověku chybí na službu patnáct set korun, měla by to doplatit jeho rodina, ne stát, pokud má ta rodina příjem víc jak čtyřicet tisíc korun. Češi si zvykli na převelikou štědrost státu. Ale stejně si budou stěžovat, i když by byl stát ještě štědřejší a služby lepší.

Kloníte se k tomu, že to je charakter národa?

Myslím, že ano. To mě v Holandsku praštilo do očí. Diskutovali o změnách, řešeních, mysleli pozitivně. Na otázku, jak se máš, odpovídali, že dobře, jsme zdraví, děti krásné. Tady si lidé stěžují a konflikty řeší tím, že o nich nemluví, nebo křičí. Před měsícem mi volal jeden bývalý místostarosta Tábora a ptal se, jak se mám. Řekl jsem, že výborně a on vtipkoval, že to jsme asi jediní v republice.

Zkušenosti máte i z odboru kultury a cestovního ruchu, kde jste sloužil civilní službu. Tento obor vás nezlákal?

Byla to neocenitelná zkušenost a nějakou dobu jsem se v oboru pohyboval, provázel, tlumočil. Zjistil jsem, jak funguje město a rozhodl se zapojit do komunální politiky za hnutí Tábor 2020. Působil jsem ve finančním výboru a komisích. Život mi ale přihrál práci v sociálních službách, nicméně kdo ví, co přijde. V G-centru jsem už na začátku řekl, že tam budu pět až sedm let. Pro mě je lákavé vymýšlet nové věci, rozvíjet je. V momentě, když už se jen dohlíží, aby projekt dál fungoval, u toho nemusím být. V asociaci máme teď několik let, kdy můžeme získat členy, rozjíždět projekty. Ale až zdroje vyčerpáme a nebudeme tolik růst, začnu se ošívat.

Zamíříte jinam?

Řekněme, že by to mohla být politika. Komunální nebo celostátní. Možnost je i posunout se do zahraničí, evropských institucí v oboru sociálních služeb. Bavil by mě i marketing, tedy prodat, co dělám, udělat to zajímavé. I v tom případě bych rád zůstal v neziskovém sektoru. Nepracoval bych třeba pro farmaceutickou firmu. Točí se tam velké peníze, ale nemám na to žaludek. Potřebuji být přesvědčený, že co dělám, je dobré a že to pomáhá společnosti, ne jen jedné firmě.

Máte vůbec nějaký volný čas? Čím ho pak plníte?

Je ho strašně málo. Dvě až tři noci v týdnu nejsem v Táboře. Když mám volno, trávím ho s rodinou. A výjimečně se mi podaří si i zahrát na klavír a kytaru. Tomu jsem se věnoval dřív.

Máte dvě děti Deborah Annu a Theodora Jákoba. Proč jste vybrali židovská jména?

S manželkou jsme křesťané, a ti mají silnou vazbu k židovskému národu. Ale nemáme potřebu to demonstrovat jmény, zkrátka se nám ta jména líbila. Ovlivnil nás i pobyt ve Spojených státech amerických, kde mají velkou svobodu ve výběru. Nikoho neuráží, když se někdo jmenuje Duben Úterý Horecká, tedy April Tuesday Horecká. Měli jsme i kolegyni se jménem Nature Means Love Smith, v překladu Příroda Znamená Láska Smithová. Narodila se v šedesátých letech.

JIŘÍ HORECKÝ

* Narodil se 24. května 1978 v Táboře.
* Po hotelové škole vystudoval veřejnou správu a regionální rozvoj na České zemědělské univerzitě. Nyní studuje doktorské studium na Vysoké škole finanční a právní v Praze.
* Získal titul BA (Business management) na University of Nottingham a titul MBA v oboru Public Law (Ústav práva a právní vědy).
* Je prezidentem Asociace poskytovatelů sociálních služeb, věnuje se lektorské činnosti a komunální politice ve sdružení Tábor 2020.
* S manželkou Miroslavou a synem Theodorem Jákobem a Deborah Annou žije v Táboře.
www.horecky.cz.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video