Deftones chybí jen švihnout opratěmi
Jejich charakteristické znění utvářel kontrast mezi syrovostí a až popovými melodiemi a linkami zpěvu. Obhroublý zvuk sedmistrunných kytar a ne vždy lineární rytmika (písničky se sice tváří, že jsou na čtyři doby, ale pod povrchem se odehrávají v rozlámaných, posunutých a jinak atypických rytmech) prozrazuje inspiraci rockovou a metalovou modernou. Uhrančivé nálady zase dají vzpomenout na novou vlnu osmdesátých let.
Kapitolou samou za sebe je projev zpěváka China Morena. Střídání poloh a stylů od rapu přes harmonické polohy po řev se dávno stalo žánrovým standardem. Moreno však proslul schopností procítěně vykreslit i jemné odstíny písniček povahou popových.
Na jeho hlavu se však nesnášela jen chvála, ale i oprávněná kritika: v některých momentech byl jeho přednes až zbytečně melodramatický anebo jinak nelícoval ke skladbám. Na novince Koi No Yokan je z dosavadních nahrávek nejvyrovnanější. V mnohém deska pokračuje ve stylu načrtnutém na předchozí Diamond Eyes. Bez výrazného experimentování se odehrává tedy především ve středních tempech a bohužel i zde platí, že občasné švihnutí opratěmi by album příjemně oživilo. Vždyť jak čerstvě působí úvodní vypalovačka Swerve City, v níž se pro skupinu charakteristická muzikálnost dere zpod povrchu silou nevídanou! Kvůli této dramaturgii působí především druhá polovina alba poněkud jednotvárně, což je vzhledem ke kvalitě skladeb nesporná škoda.
Deftones: Koi No Yokan Vydavatel: Reprise, 2012 Hodnocení: 80 %
