Měl by patřit mezi nejlepší brankáře v zemi, ostatně svou pozici jedničky v pražské Spartě získal po odchodu planetárního brankářského génia Petra Čecha za zahraničním angažmá.
Když jsem pozoroval první Blažkův povánoční trénink pod barvami FC Vysočina na hřišti ve Stříteži, říkal jsem si, jaký to asi musí být pro renomovaného fotbalistu skok.
Z pražských stadionů do Stříteže, kde jsou pět metrů od hřiště králíkárny u místních chalup. Kde doklusat z hřiště do polní oranice a remízků nezabere více než půl minuty.
Z metropole jedním rázem v „pralesech“, jak Vysočině posměšně říkají Brňáci.
Teď je v Jihlavě Jaromír Blažek v pozici jednoho z mužů, kteří by měli pomoci, aby se klub z Jiráskovy ulice konečně zase vrátil do vysněné první ligy. Netoužil bych být v pozici takového spasitele. Jistě, Jihlava spasitele nepotřebuje, nepatří mezi rychlokvašené kluby, přesto bych v kůži jmenovce Blažka být nechtěl.
Každý jeho krok budou sledovat fanoušci (možná i ti staří ze Sparty), každý jeho chycený míč bude vynášen do nebe, každý míč puštěný budou pronášet kletby o vyhozených penězích. Které vyhodili jihlavští fotbaloví manažeři.
S Blažkem v zádech se budou moci cítit jihlavští hráči jistější, dá se čekat, že ostřílený brankář první jakosti také pozmění v FC Vysočina i celou její herní strategii.
Věc je ale jednoduchá: jako fotbalový divák se na Blažka v jihlavské brance prostě nepokrytě těším. Snad ho rychle neomrzí vysočinské oranice a nevlídné mlhy a nějakou dobu do svého fotbalového důchodu zůstane Jihlavě věrný.
Čeká nás nepochybně napínavé a atraktivní jaro. Sportu tedy zdar, fotbalu zvláště.
