Jako jeden z mála mohl vstoupit do výkopů s proslulou terakotovou armádou čínského města Si-an. Děkan zlínské technologické fakulty Petr Hlaváček patří k největším světovým znalcům dějin obouvání. Z Číny přivezl kromě tisíců fotografií terakotových vojáků, tedy hlavně jejich nohou, i několik párů historických bot pro zlínské Obuvnické muzeum. „Jsou to maličké střevíčky, které byly mezi Číňankami velmi módní v minulých staletích. Těžce si kvůli nim musely mrzačit nohy, aby je měly co nejmenší a dostaly je do těchto střevíčků. Proto byly tyto boty v Číně zakázané už v roce 1907,“ říká Hlaváček.
Proč vy a terakotová armáda? Čím jsou sochy zajímavé pro obuvnického experta?
Nejstarší známou obutou armádou bylo vojsko Alexandra Makedonského. Do té doby chodili vojáci, dokonce i těžkooděnci, bosí. Například v řecko-perských válkách i ve starém Egyptě měli jenom měděné nebo kožené chrániče na holeně, ale na chodidlech nic. Armáda čínského císaře Čchin Š'-chuang-ti je jen o padesát až sto roků mladší než Alexandrovo vojsko – a všichni vojáci mají na nohách boty. O tom se docela málo ví, a dokonce i někteří čínští vědci nám nejdříve tvrdili, že terakotoví vojáci boty nemají.
Jaký to byl pocit sestoupit mezi armádu hliněných vojáků, kam se dostane jen pár vyvolených?
Po botách alpského muže Ötziho je to náš druhý projekt z programu kulturního dědictví UNESCO. Přiznávám, že je to trochu adrenalin, když se člověk dostane k tak význačnému projektu. Po pravdě řečeno největší napětí jsme prožívali spíš při vyřizování všech potřebných povolení. Trvalo to tři roky. A když jsme se konečně dostali na místo, člověk si to vlastně ani nestihl uvědomit. Narušily to různé komplikace, formality a předpisovost Číňanů. Přímo mezi sochami jsme mohli pracovat jen dva dny. Neustále jsme byli v napětí, jestli stihneme udělat dost fotek. A byla to docela tvrdá práce. Vytipovali jsme sto dva vojáky, u každého z nich patnáct až třicet fotek. K nafocení jediné sochy bylo někdy potřeba udělat i dvacet dřepů. Druhý den jsem nemohl ani sejít ze schodů, jak jsem z toho byl zničený.
Co se vám podařilo zjistit?
Popsali jsme základní typy bot, které se mezi vojáky vyskytují. Chystáme se udělat jejich repliky. Zajímavé je, že rozměry jejich obuvi moc neodpovídají rozměrům nohou. Zřejmě jim moc neseděla, a museli si ji přivazovat zvláštními řemínky, které se postupně staly součástí střihu bot. Překvapivé je, že terakotová armáda je snad jediné historicky doložené společenství, kde se postavení a hodnost neprojevuje obuví. Boty těžkooděnců, generálů i lukostřelců jsou stejné. V pozdějších armádách měli generálové nebo důstojníci vždy lepší nebo zdobenější obuv než prostí vojáci. Dodnes lidé dávají botami najevo, jak jsou bohatí.
Říkáte, že předtím vojáci ve starověku neměli boty. Jak mohli vydržet dlouhé pochody?
Lidská noha je schopná vydržet mnohem víc, než si myslíme. Naše nohy jsou něco jako princeznička na hrášku. Například etiopský běžec Abebe Bikila ještě v šedesátých letech běhal maraton bosý. Lidská noha se přestala vyvíjet před více než třemi miliony let. Přitom nejstarší nalezená obuv je jen deset tisíc let stará. Ale i v mladším období byla spotřeba obuvi nízká. Vlastně ještě docela nedávno se člověk častěji pohyboval naboso než obutý.
Proč se to změnilo?
Dříve se chodilo převážně po měkkých površích – po trávě, písku, blátě. Ještě před sto lety nebyly ve Zlíně dlážděné cesty, klidně se dalo chodit naboso. Viděl jsem výstavu školních fotografií z Německa z počátku třicátých let dvacátého století. Na snímcích vždy bylo víc než šedesát procent dětí neobutých. I můj děda říkával, že chodívali od Josefa v březnu až do Martina v listopadu bosky.
Jaké máte další plány?
Muzeum ve městě Si-an má zájem o další spolupráci, takže budeme pokračovat ve výzkumu terakotové armády. Od doby, co jsem děkanem fakulty, to je horší s časem. Ale několik dalších větších plánů ještě mám. První takovou výzvou jsou byzantské sandály z doby asi šest set let po Kristu, které se našly v Istanbulu. Chystám se také zkoumat starověké sandály, které se našly v izraelské Masadě, a další nálezy z Izraele. Lákají mne i boty z doby železné, nalezené v jednom močálu v Anglii nebo boty z doby kolem roku dvě stě našeho letopočtu objevené v Bodamském jezeře.
Boty, které vytvoříte podle historických vzorů, sám zkoušíte v podmínkách, v jakých je lidé kdysi nosili?
Ano. S kolegy z berlínské Humboldtovy univerzity jsme dělali experiment s poutnickými botami vyrobenými podle nálezu v katedrále ve Wilsnacku. Ušli jsme okolo sto dvaceti kilometrů z Wilsnacku do Berlína. Pak jsme dělali boty pro Oregonskou univerzitu pletené z pelyňkového lýčí. Testovali jsme je tak, že jsme šli z Pinduly na Provodov a zpět. Bylo minus patnáct a šlo to bez problémů i bez ponožek. Když se člověk pohybuje, noha neomrzne. A pak tu byly Ötziho boty, se kterými jsem v Alpách vystoupil do tří tisíc metrů nadmořské výšky.
Jak jste se vlastně dostal k botám? Pracovali vaši rodiče u Bati?
Ne, pocházím z vesnice. Byl jsem z generace, která poslouchala rodiče. Když jsem končil základní školu, fungovaly takzvané příděly. To znamená, že každá dědina musela poslat nějaký počet absolventů do dolů, těžkého průmyslu, zemědělství nebo do armády. To táta nechtěl. Zjistil, že v tehdejším Gottwaldově nebyly naplněné počty hochů pro kožařskou průmyslovku, a poslal mě tam. Ještě pár týdnů před svou smrtí se mi omlouval, že mi tím zkomplikoval život. Tehdy totiž byla taková doba, že zatímco já jsem studoval, mí spolužáci zemědělci měli po krátké době embéčka a vlastní domy. Já jsem za to naopak svému otci poděkoval, vždyť díky botám jsem procestoval celý svět. Myslím, že to ulevilo jeho svědomí a umíralo se mu líp.
