Dělat neprůstřelnou vitráž odmítl | E15.cz

Dělat neprůstřelnou vitráž odmítl

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Antonín Petr Novotný restauroval vitráže v katedrále svatého Víta. Jeho autorské kousky zdobí místa v Táboře i ve světě. Pracoval jako pečovatel, dělal obří mozaiky do pražského metra a hrál divadlo u významné české divadelní osobnosti Petra Lébla. Antonín Petr Novotný, sběratel slov a suvenýrů s papežem, tvoří vitráže

Je úterý dopoledne, dnes už žádnou vitráž nezačnete?

Kdepak. Utíkám na venkov. Dokončil jsem zakázku pro chlapíka z Toronta. U Jindřichova Hradce si pořídil hájovnu a k ní kostel. Ten rekonstruuje, ode mne chtěl vitráže. Na tom místě předtím prý žil poustevník, u zázračné studánky. No, voda je tam dobrá, to jo.

Nechal vám v tvorbě volnou ruku?

Docela jo. Jen chtěl, aby vitráže měly spojitost se členy rodiny. Takže jsem dělal vitráž se svatým Jiřím. Tak se jmenuje jeho otec. Pak s patrony ze Slovenska, protože odtud pochází manželka. A svatý Josef, patron Kanady. A Sára, jako dcera. Pod nohama jí leží pes, dělaný podle jejího psa.

Není to zvláštní? Takhle si opravovat kostel?

Je to trochu bizár. Na druhou stranu ten chlápek ho zachrání. A docela rozumným a vkusným způsobem. Ale tuhle, když jsem tam byl, jeli cyklisté a ptali se, jestli bude kostel zase sloužit k poutním účelům. Zedníci odpověděli: No, spíš k takovým rekreačním. To bylo zvláštní.

Jste zvyklý na neobvyklé zakázky?

Ani ne. Většinou totiž restauruju. Dlouho jsme pracovali například na katedrále svatého Víta. Pak na kostelech a hospodách ve Francii, v Rakousku, po Čechách. Ale potkal jsem softwarového milionáře, který chtěl vitráž do koupelny pro sídlo. A požadavky? Prý ve vaně rád poslouchá vážnou hudbu hodně nahlas a nehodlá tolerovat třesoucí se sklo. Pak mi dal číslo na Osmany Laffitu, ať mu zavolám. Že mu dělá záclony, tak abychom to sladili. A vrchol. Chtěl, aby zvenku to okno bylo neprůstřelné. Chlap má fobii, že ho chce někdo zastřelit. Pořád u sebe nosí kvér.

Přijal jste tuhle zakázku?

Ne. To už je moc. Navíc se choval hnusně ke všem, kteří pro něj dělali. Jen si krmil ego. Třeba dům už měl hotový a najednou vymyslel, že pod ním chce vinný sklep. Tak přijel Metrostav, pohoda. Koupil ve vesnici i kostel. Zasvětil ho asi svému egu. Smutné. I tak probíhá krize středního věku.

Jak se projevuje u vás?

Jee, to nevím. To se zeptejte Juliány, manželky. Ale mám kámoše, on v dětství sbíral angličáky. Jednoho měl hodně oblíbeného. Teď jsem kluka viděl po třiceti letech a jel v tom angličáku. No, to mě podrž. Taky v tomhle věku chlapi stavějí rozhledny. Mám z toho srandu, jak to pozoruji. Přitom sám určitě taky něco takového mám.

Vy celkově rád lidi pozorujete. A posloucháte.

Já jsem špion a voyer. Baví mě lidi sledovat, poslouchat, o čem se baví. Jsem i sběratel. Třeba slyším útržek z rozhovoru, tak si ty věty na chvíli schovám a pak použiju. Tady v Táboře na přechodu u Billy stály dvě slečny. A ta jedna prohlásila: No, já vůbec nechápu tu její filozofii nakupování. Tak tohle jsem si musel podržet a použít.

Jednou jste mi řekl, že nikdy nejste spokojený s vitrážemi, které uděláte. Vážně to tak je?

No, vždy to může být lepší. Ale zas tak hrozné nejsou. Líbí se mi ta práce, ten materiál. Umí kouzlit. A já bych s ním chtěl umět kouzlit.

Předem vědět, jak vitráž zafunguje se světlem? Přesně. A to já neumím předem odhadnout. Zatím. Ale zase to překvapení je dobré, když vitráž tím světlem ožije.

Kde jste se vyučil? Praxi jsem měl v podniku Památky Tábor. Tu jsem dělal při Střední škole uměleckých řemesel Praha, kde jsme byli všichni. Řezbáři, umělečtí kováři, kostymérky, vlásenkáři, ševci. V Praze jsem pak dělal třeba ty obří mozaiky do metra. Ale to snad ani nepište. Pak přišlo období střídání zaměstnání. Chvíli jsem byl pečovatel, hrál jsem u Petra Lébla.

Ten byl velkou osobností českého divadla.

Já s ním začínal, když dělal s amatérským divadlem. Krom hraní jsem i vyráběl kulisy. Pracoval jsem tehdy v loutkovém divadle a tam v dílnách jsem dělal věci i pro nás. V Petrových hrách byla výtvarná stránka zásadní. Na scéně bylo vždy plno kulis a rekvizit.

Pak ale Petr Lébl odešel Na Zábradlí.

A já potkal v Praze ženu a odešli jsme do Tábora. Hned, jak to šlo, jsem si po revoluci otevřel dílnu. Nemůžu dělat v podniku, chodit do práce na čas a na čas odcházet. Čas prostě na hodiny neměřím.

Pár pěkných kousků od vás najdeme i v Táboře. Ale jo. V Dobré čajovně, v Havaně, loni jsme restaurovali Klokoty. A v hospodě U Marušky, tam je věc. Mariánské srdce propíchnuté příbory. Pak jsem navrhoval interiéry pro hotel Nautilus. Za to jsme snad dostali s jeho majitelem cenu za citlivou rekonstrukci, točila se mnou televize. To bylo utrpení. Nerad mluvím.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video