Den a noc v městském parku: azyl milenců i přízrak vraždy
Dopolední slunce probleskuje mezi jehličnany v chomutovském parku Československé armády. Chvílemi nepříjemně bodá do očí.
Jarní paprsky šimrají na obličeji spáče, který si ustlal na lavičce. Asi padesátiletý muž se ošívá a pak se zvedá. Chvíli nepřítomně hledí před sebe a ubaluje si cigáro.
9.00 Je čtvrtek, většina obchodů v centru už otvírá. „Stoupnu si k bývalému Prioru, tam mi vždycky něco dají,“ hladí si prázdný žaludek muž, který před chvílí vstal z lavičky. Nechává si říkat Hagrid.
10.53 Před polednem patří centrální park jen důchodcům a maminkám s malými dětmi.
Na lavičce klevetí dvě starší ženy zabalené v huňatých svetrech. „Už i ty lázně na křížek nám chtějí vzít, to jsme dopadly“ nadává jedna z nich. Druhá přitakává a obrací řeč na svá vnoučata.
Míjím mladou ženu s kočárkem. Do parku si vyrazila nalehko, jen v tričku s krátkým rukávem, sukni a sandálech. „Ještě jednou to tady objedu a jdu vařit rychlý oběd,“ povídá mi devětadvacetiletá Ivana Drdová. Říká, že ráno chodí do parku ráda, mimino prý v kočárku pěkně spí. „Za tmy by mě sem ale nikdo nedostal,“ přiznává matka malé Adélky.
12.04 Slunce už obkreslilo půlkruh a usadilo se v koruně nejvyššího listnáče. Začíná být horko. Dost nezvyklé na druhou polovinu dubna.
Křižuji parkem sem a tam, ale nikdo v něm není. Je čas oběda.
15.14 Šum stromů v lehkém vánku je skutečný balzám. Sedím na lavičce v parku s knížkou. Kolem mě projíždějí tři
teenageři. Dva na skejtech, jeden na kole.
Z jejich povídání je patrné, že se vracejí ze školy. Na zádech mají fixami počmárané kožené brašny, jaké dřív nosili prvňáci. Vypadají komicky. „Fyzikář dneska nebyl nějak dobře naloženej. Jinak je cool týpek,“ zachycuji útržek rozhovoru.
V místním rybníčku si máchají nohy dva vousatí mládenci. V rukou žmoulají plechovku s energetickým nápojem.
Dáváme se do řeči. „Za tmy je to tady na prd. Když jsem jezdil vlakem z vejšky v jednu v noci, přítelkyně říkala, abych šel radši okolo parku. Stala se tu tenkrát ta vražda, je to blbej pocit,“ připouští čtyřiadvacetiletý Jiří Šotek.
Jeho o dva roky mladší kamarád Petr Vecka hrdě hlásí, že když jde ve tři ráno z hospody, zkracuje si cestu přes park. „Jednou jsem takhle šel a proti mně pán s tmavými brýlemi. Já je měl taky, málem jsme to do sebe napálili,“ směje se.
16.27 Před labyrintem postávají milenci. Využívám okamžiku, kdy se pouštějí, a ptám se jich, jak často do parku chodí. Mladý muž mě překvapuje svou výřečností.
Dozvídám se, že pracuje u ozbrojených složek, ale příjmení ani funkci prozradit nechce. „Takoví ti hodně svobodní lidé využívají anonymitu parku k tomu, aby si tu mohli šlehnout do žíly,“ tvrdí šestadvacetiletý Pavel. To se ale podle něj děje spíš o víkendech, kdy je v divadelním Sklípku diskotéka. „I parkový porost se mění díky milencům v živá křoví,“ dodává Pavel.
Nikoho takového tady ale nevidím. Jen v altánu je tříčlenná partička. Dva kluci a jedna holka, všem je kolem dvaceti. S cigaretou v ruce popíjejí krabicové víno. Přicházím blíž. Ne, není to cigareta, cítím marihuanu.
Zkouším s nimi navázat hovor. Zpočátku jsou ostražití, ale po chvíli rozvazují. „Blbá doba, člověk potřebuje trochu uvolnění,“ říká výmluvně mladík s vyholenou hlavou,
v bundě prošité cvoky.
Vypráví o tom, jak ho v práci štve šéf, prý ho v jednom kuse buzeruje. „Lidi se dnes už ani neumí bavit, každý se jen za něčím honí,“ doplňuje ho muž, kterého oslovují Angeli. Dívka mlčí, kouká nedůvěřivě. „Neblbni, Romčo, ten je v pohodě,“ sklání se k ní Angel. Nabízí mi hlt vína. S díky odmítám a vydávám se dál.
Přicházím ke zdevastované betonové fontáně. Večer se tomuhle místu všichni vyhýbají, raději si kus zajdou po hlavní ulici, než by tmavý park přeběhli.
S vysloužilou fontánou, a vůbec s celým parkem, má město velké plány. Chce park, který nemá dobrou pověst, obnovit. Nový vodotrysk, atrakce pro děti, květinové hodiny, jaké lidé pamatují ze sedmdesátých let, lepší altán.
Poslední větší úpravy v parku udělali dělníci a zahradníci před čtyřiceti lety. Kromě spousty peněz do něj tehdejší vedení města nechalo nalít hodně betonu. Dostal betonovou fontánu i palisády.
Doby, kdy fontána chrlila vodu, která šnekovitě stékala dolů, jsou dávno pryč. Dnes je zničená od vandalů. Projektanti připravili čtyři varianty, jak by mohla fontána vypadat.
21.20 Žhavá koule na obloze zapadá. Začíná se smrákat. Lampy v parku se rozsvěcují. Větve mohutných stromů vrhají stíny, které se plazí po zemi. Park osiřel a ovládlo ho ticho.
3.41 Když procházím kolem křoví, kde před pěti lety ležela mrtvá dívka, cítím mrazení v zádech. Říká se, že duch zesnulého místo neopouští. V červnu 2006 sedmnáctiletý mladík brutálně zavraždil o rok mladší školačku. Za bílého dne, poblíž křižovatky ulic Zborovská a Čelakovského. Mluvilo o tom celé město.
Její tělo našel náhodný kolemjdoucí. Strach spojený s tímhle případem v lidech zůstává.
Snažím se zaplašit chmurné myšlenky. Asi dva metry přede mnou něco přeběhlo přes cestu. Potkan nebo toulavá kočka, kdo ví. Možná i kuna, prý se houfně stahují do města.
Po bezdomovcích ani památky. Jeden mi na nádraží, kde přespává, řekl, že ani on se v nočním parku necítí nejlíp.
I to je důvod, proč radní uvažují, že park oplotí. Aby byl bezpečnější. „Chtěl bych, aby byl vevnitř i hlídaný. To aby park nikdo neničil, jakmile ho draze opravíme,“ odůvodňuje náměstek chomutovského primátora Martin Klouda. Dokonce prosazuje, aby brána do parku byla přes noc zavřená.
5.52 Začíná svítat. Park voní trávou. Ne tou, kterou kouří Angel s Romčou. Na jointy je ještě brzo. Marihuanu si mladí v parku dají až odpoledne.
Hodiny na městské věži odbíjejí šestou ranní. Potkávám bezdomovce Hagrida. Šourá se od Chomutovky. Mění stanoviště, jde si ještě chvíli schrupnout na sluníčko do parku. Než ho odtud zase vyžene lomoz dětských kočárků, pejskaři a rázné kroky lidí, kteří spěchají do práce.