Den, anebo noc? V krytu to není důležité
Je jedenáct hodin ráno a Pavel Skalický otevírá vrata východu z protiatomového krytu. V jeho obličeji je znát, že mu slunce po hodinách strávených šest pater pod zemí nedělá dobře. Není se čemu divit. Stačí sejít několik pater a člověk se ocitne v úplně jiném světě.
Absolutní izolace
„Za více než dva roky práce jsme měli spoustu možností získat nevšední zážitky. Například spaní v krytu je zážitek sám o sobě. Nejoblíbenější bývá postel pod operačním světlem, probuzení pak stojí opravdu za to,“ říká s úsměvem Skalický.
Uvnitř krytu vládne absolutní ticho. A zda je venku den nebo noc, to zde člověk nemá šanci poznat. „Pokud jdete spát třeba za jasné letní noci, tak druhý den ráno vás dokáže zaskočit, že venku je bouřka a padají kroupy. Uvnitř jednoduše není nic slyšet,“ popisuje Skalický, který v krytu strávil už nejednu noc.
Také jídlo přestává být pro dlouhodobější nocležníky v krytu důležité. Jako by člověk přestal dole potřebovat to, bez čeho se na povrchu neobejde.
„Když jsem v krytu déle než den, přestávám mít hlad a musím si dávat pozor, abych se nezapomněl najíst. Nebo třeba když jdu spát, vždy si natahuji budík. Jinak je téměř jisté, že se vzbudím až druhý den v podvečer,“ vysvětluje Skalický.
Podobných situací typických pro pobyt v podzemí je podle něj více.
„Tohle je jen zlomek zvláštností, se kterými se lze tam dole setkat. Zbytek si člověk opravdu musí zažít sám, a proto se snažíme být co nejotevřenější k veřejnosti. Stačí zavolat a domluvit se buďto jen na běžnou prohlídku, nebo klidně i na nějaký větší zážitek. Určitě to stojí za to,“ říká Skalický.
Republikový unikát
Kromě všech těch pocitů a neobyčejných zážitků je kryt v Suché zvláštní ještě něčím. „Samotná stavba má technologii tlumící nárazy, které v zemi vznikají po jaderném výbuchu. Celý kryt je odpružený a visí ve vzduchu. Při jakémkoli sebemenším otřesu se rozhoupe. Toto zdokonalení není z venku vidět. Pokud vím, v celém Česku bylo původně takových krytů jedenáct, ale jen ten náš zůstal jako jediný dochovaný,“ pyšní se Skalický.
