V závodě ČSA Dolu Karviná vyvěsili před několika dny černý prapor. Letos poprvé. O život tu přišel jedenatřicetiletý horník. „Při vykládání materiálu se na něj převrhl důlní vůz. K tragédii došlo přibližně 930 metrů pod zemí. Příčiny v těchto dnech zkoumá komise odborníků,“ informoval mluvčí společnosti OKD Vladislav Sobol.
Pod zemí skončilo třicet životů
Riziko úrazu k práci horníka nevyhnutelně patří. Vedení Ostravsko-karvinských dolů vydalo obrovské částky na to, aby horníkům zajistilo nejlepší dostupné vybavení. A firmě se to vyplácí, což ukazují i statistiky.
„Zatímco v roce 2006 se na dolech stalo 609 úrazů, za minulý rok 2010 už to bylo jen 271,“ poukazuje Sobol.
V současné době jsou tedy smrtelné úrazy výjimečné, ale historie revíru zná i spoustu neštěstí, při kterých zemřely desítky lidí. Jedno z největších se stalo v roce 1990. V Dole Barbora vybuchl metan a třicet horníků už nikdy nevyfáralo zpět na povrch. Výbuch je zastihl sedm set metrů pod zemí.
A mrtvých mohlo být i mnohem více, kdyby speciální uzávěry nezabránily šíření výbuchu do dalších částí dolu. Zachránily asi dvě stovky dalších havířů.
Mezi těmi, kteří se nevrátili, byl i manžel Marty Szamaránské. Žena zůstala sama se čtyřmi dětmi. „S takovou ztrátou se člověk vyrovnává jen těžko,“ říká Szamaránská. Sama teď pomáhá ženám, které v dolech přišly o manžela.
K ní samotné dorazila pomoc náhle čtrnáct let po tragédii. Její synové už byli ženatí, ale dcera chodila na soukromou školu. A Marta Szamaránská přišla o práci. Tehdy uviděla její dcera v Hornické nemocnici plakát Občanského sdružení svatá Barbora.
„Přemlouvala mě, ať tam zavolám, že nám možná pomůžou. Mírnila jsem její nadšení. Myslela jsem si, že se nás to netýká. Barbora vznikla až v roce 2004, a co se stalo předtím, ji nebude zajímat,“ myslela si Szamaránská.
Mýlila se. Lidé ze sdružení se ozvali okamžitě a dceři zaplatili školné.
„Zachránili nás ne za pět minut dvanáct, ale za vteřinu dvanáct. Tehdy jsem řekla, že svaté Barborce pomůžu s čímkoli,“ vzpomíná Szamaránská. A pomáhá dodnes. Děti horníků, kteří zemřeli v práci, částečně i díky ní nepřijdou o své školy a kroužky a ubytování na kolejích.
Metan straší horníky od doby, kdy první z nich před staletími sfárali pod zem. Zabíjel například už v roce 1885, kdy doly ještě byly majetkem rodu Larischů. Následky výbuchu byly mnohokrát horší, než při tragédii v roce 1990.
K výbuchu metanu a uhelného prachu došlo o půl druhé v noci 5. března 1885 na Dole Jan a Karel v Karviné. Tlaková vlna vyrazila i hlavní jámou a na povrchu viděli svědci několik metrů vysoký plamen. V podzemí v té době pracovalo 123 většinou velmi mladých horníků. Jen osmnácti z nich se podařilo nehodu přežít. Na povrchu zahynuli další tři dělníci. Celkem zemřelo oné březnové noci 108 lidí, po kterých zůstalo třiačtyřicet vdov a devětasedmdesát sirotků.
Další neštěstí na sebe nenechalo dlouho čekat. O devět let později, 14. června 1894, na Larischově Dole Jan a Františka zahynulo při výbuchu 235 horníků.
Odvážní zachránci zavalených
Dnes se při důlních haváriích k zavaleným a zraněným horníkům odvážně vydávají oddíly báňských záchranářů. Jedním z nich je i Jiří Honzek. „Když jdu pod zem, tak nepřemýšlím, jestli tam jet, nebo ne. To už jsem si za ty roky v sobě vyřešil. Nejdůležitější je zachránit lidi a hlavně vše musí být rychlé a kvalitní. Při výjezdu myslím jen na to, co všechno musíme s naším oddílem s sebou vzít, co všechno bychom mohli tam dole potřebovat,“ říká velitel oddílu Hlavní báňské záchranné stanice Honzek. Před dvěma lety se svým týmem vyjížděli k závalu, ve kterém uvízli čtyři horníci. Tři z nich zachránili. „Na jednu z karvinských šachet jsme sfárali těsně po desáté hodině večer. Po důlním otřesu zůstali v porubu čtyři lidé. O hodinu později jsme zjistili, že tři horníci ještě žijí, jeden už bohužel ne,“ vzpomíná čtyřiačtyřicetiletý Honzek. Náročný zásah v těžkých podmínkách, kdy museli záchranáři horníky vlastnoručně vykopat, zajistit a zabezpečit místo proti dalšímu sesuvu, trval dvě hodiny. „Nejvíce mě povzbudí, když vytahujeme z podzemí sice třeba raněné, ale živé lidi. Když navíc zůstanou bez zdravotních následků, je to pro mě to nejlepší ocenění mé práce,“ přiznal Honzek. Důlní záchranáři chtějí vždy pomoci raněným, oni sami se tak ale ocitají v ohrožení života. Úterý 18. prosince 1951 je v historii báňského záchranářství jedním z těch smutných dnů. V Dole Barbora v Karviné přišlo o život třináct báňských záchranářů, když se snažili udolat obrovský požár. „Ať děláme, co děláme, práce pod zemí nikdy nebude bez rizika. Ale ještě důležitější je, že tak bezpečno, jako je nyní, ještě nikdy v šachtách Ostravsko-karvinských dolů nebylo. A jsou to revoluční pokroky, jak přesně dokazuje velký úbytek úrazů na dolech,“ dodává závěrem Sobol.
