Jsou bez práce měsíce a často i několik let. Vyučení, středoškoláci, ale i vysokoškoláci. Některým se pracovat nechce, jiní práci hledají marně. Od léta loňského roku pro ně platí jiná pravidla. Pokud chtějí dostávat sociální dávky v plné výši, musí dvacet hodin měsíčně odpracovat jako veřejnou službu. Vyzkoušet si, jaké to je, se minulý týden vypravila také redaktorka Sedmičky.
Ze sedmi dorazilo pět
Je před sedmou hodinou ráno. Venku je minus devět stupňů Celsia a já se před vchodem na městský hřbitov hlásím Marii Gajdošíkové z opavských Technických služeb. Ta nás bude mít až do oběda na starost a jako jediná ví, kdo ve skutečnosti jsem. Podle domluvy mě představuje jako novou pracovnici jménem Jana. Kromě mě má dnes odhazovat sníh z cestiček dalších šest lidí. Nakonec se nás ale schází jen pět. „Tak půjdeme, ti dva z Chuchelné už volali, že zůstali na nádraží a nejede vlak,“ informuje Gajdošíková, když každému přiděluje oranžovou vestu s nápisem veřejná služba a pracovní rukavice. Přidávám se k muži v beranici a jdu s ním ke skladu nářadí. Vybírá mi hliníkovou lopatu a začínáme odhazovat první cestičku.
Zápasili jsme s ledem
Zjišťuji, že to nic snadného nebude. Pod vrstvou jemného prachového sněhu je totiž pevná vrstva ledu, který musíme odkopat. Zprvu pracujeme mlčky. Muž lopatou odkrajuje kraje chodníku a pak společně vybíráme sníh a ledové kusy. „Vy jste tu už asi častěji, že vám to tak jde,“ navazuji hovor se svým společníkem. Odpovídá, že je zvyklý pracovat na stavbách, takže každý měsíc odpracuje ne dvacet, ale ještě dalších deset hodin navíc, aby si přivydělal. Po chvíli přichází další pomocník. Je podstatně hovornější. Hned ho zajímá, jak se jmenuji a nabízí tykání. „Neházej tak rychle, Jani, ať si zvykneš postupně,“ radí mi a hned vyzvídá, jestli jsem vdaná. Žertem ho odbývám, že na takovou otázku ženy přece neodpovídají. Když vidí, jak marně zápasím s ledem, vypraví se pro sekáček. Můžeme tak led odsekávat na menší kusy. Jeho pozornosti neunikne ani mladá žena, která hráběmi sundává led z nakloněných tújí. Asi si vzpomene na scénu z Mrazíka a furiantsky na ni zakřičí „Nasťo, ty zmije jedovatá“.
Nebyla to žádná idyla
Žena postávající u nedalekého hrobu nás chválí. „Dobře jste to odházeli, ale teď s sebou nemám žádné drobné,“ říká kolegovi z druhé skupiny. Po třech hodinách práce s lopatou začínám cítit záda a mrznou mi prsty na nohou. Vítám proto přestávku na svačinku. „My už tu děláme od podzimku. To byla mnohem lehčí práce, hrabali jsme listí,“ říká jedna ze sester, které pracují s námi. Od muže v tmavé bundě se dozvídám, že přijel až ze Suchých Lazců. Aby nemusel doplácet jízdné, vysedl už v centru a na hřbitov dorazil pěšky. Po přestávce čas ubíhá rychleji a ani si neuvědomuji, že už je konec šichty. Vracím nářadí a jsem ráda, že to mám za sebou. Žádná idylka to nebyla.
Práci zajišťuje město
Zájemci o veřejnou službu napřed zamíří za Milenou Mikuláškovou z odboru kanceláře tajemníka opavského magistrátu. Ta jim přidělí práci. Nejvíce jich pracuje pro město. Uklízejí ulice, parky a odvážejí nepovolené skládky.
Dohlíží na ně městští policisté. „Pokud odpracují dvacet hodin, dostanou měsíčně 3126 korun. Když odmítnou, musí vystačit s 2020 korunami na měsíc,“ vysvětluje Mikulášková.
Aby měli lidé co nejvíce možností, dohodli se úředníci magistrátu s dalšími organizacemi ve městě. Kromě Technických služeb chodí pomáhat do ústavu sociální péče Sírius, mateřských a základních škol, Jezdeckého klubu nebo Školního statku.
Podle Mikuláškové nyní pracuje asi 120 lidí a doposud se jí podařilo všechny zájemce umístit. Nejvíce jich je ve věku kolem padesátky. „Tři čtvrtiny z nich si práci hledají a tato služba jim psychicky pomáhá. Konečně si totiž připadají užiteční,“ doplnila Mikulášková.
