Je krátce před osmou ráno a já se na služebně městské policie Opava převlékám z civilu. Nečeká mě ale vězení, nýbrž den se dvěma strážnicemi Simonou Hronovou a Michaelou Očkovou (vlevo). Oblékám proto na sebe slušivou modrou košili, černé kalhoty, čepici a tašku přes rameno a směna může začít. „Služební odznak, pouta ani zbraň mít nesmíte. Klidně si ale zkuste, kolik taková běžná výstroj váží,“ vybízí mě velitel skupiny územního dohledu Zdeněk Zabloudil. Upevňuji si do pasu služební opasek, který mé dvě průvodkyně musí nosit celý den. Je těžký, váží určitě několik kilogramů.
Není divu, je na něm pouzdro s pistolí, pouta, brašnička s doklady, zápisníčkem a bločkem na pokuty, mobil, slzný plyn, příruční lékárnička, reflexní vesta, diktafon a elektronické zařízení na zjišťování údajů z informačního systému městské policie. „Tím snadno ověříme, jestli člověk, se kterým jednáme, nemá u nás záznam a velitel ví, co právě děláme,“ vysvětluje Hronová. Osvědčil se jim i diktafon v případě, že si lidé později vymyslí jinou verzi.
Lidem vadí nepořádek
I když je venku už docela teplo, oblékám si i tmavě modrou bundu. Všechny musíme být totiž oblečené stejně. Jejich revírem je centrum Opavy. Vidí každou černou skládku, poradí si s těmi, kterým se nechce platit za parkování. Ženy v uniformách denně nachodí spoustu kilometrů. Ať prší, fouká nebo je třicet stupňů ve stínu.
Pěšky míříme z Krnovské ulice do centra. „Ráno pravidelně kontrolujeme dvory za domy, jestli tam není nepořádek u popelnic. Hlásíme to pak firmám, aby tam zajeli a odpad odvezli,“ říká Očková a už ťuká do mobilního zařízení zprávu, že u Dolního náměstí leží u popelnic halda kartonů.
U zahrádky před restaurací U Koníčka vytahujeme notes, ve kterém je napsané, jak velká zahrádka u hospůdky může být. Pečlivě ji změříme a vše je v pořádku.
Procházíme prodejnou sportu, kterou si nedávno vyhlídli zloději. „Je to dobře, že se tu objevíte. Zloději už jsou tak drzí, že bundu prostě chytí a utečou,“ stěžuje si vedoucí Dana Vrbická.
Parkovací „finty“
Na řadu přijde kontrola zaparkovaných aut na zaplněném parkovišti na Masařské ulici. „Ke slušným řidičům jsme tolerantní. Pokud ze záznamu zjistíme, že parkuje, kde nemá, poprvé a přijde to vyřešit, pokutu hned nedostane,“ říká Hronová. Obě kolegyně zkušeným okem kontrolují nejen, jestli je za sklem opravdu parkovací lístek, ale také, jestli má správné datum a zda už neuplynula doba zaplaceného parkování. U jedné limuzíny se zastavujeme. „Ten už má za volantem připravené lístky od pondělí do pátku a myslí si, že na to nepřijdeme,“ říká Očková a už vyťukává poznávací značku do svého elektronického záznamníku. Zjišťuje, že majitel auta už má u nich dva prohřešky a ani po delší době je neřešil. „Tak to je na botičku,“ říká kolegyně a volá kolegu z dopravního dohledu. Během pár minut je tam policejní dodávka a netrvá ani dvě minuty a botička je namontovaná na kole. Nezvykle moc policejních uniforem vyvolá rozruch. Řidiči vzorně házejí dvacetikoruny do automatu a ti, co parkují, se snaží rychle odjet. „Je u mě všechno v pořádku? Přetáhl jsem jenom o dvě minuty,“ ptá se mě řidič, v domnění, že jsem strážník. „Dvě minuty jsou ještě v normě. Navíc jste se přiznal, a to je polehčující okolnost,“ uklidňuji s úsměvem poctivého řidiče. Než stačí kolega zapsat protokol a zastrčit za stěrače upozornění, je řidič u auta. „Já teď nemůžu, právě skládáme kamion se zbožím,“ domlouvá se se strážníkem. „Tentokrát ho to přijde na tisícovku,“ říká Hronová, když se vracíme hlídkovat na „sociálce“. Během posledních pár týdnů tam museli strážníci zasahovat už dvakrát. Jednou si žadatel pro sociální dávky přišel s plynovou pistolí a před dvěma týdny zabránily policistky v sebevraždě uprchlému pacientovi z psychiatrické léčebny. „Všimla si ho recepční. Stál venku na chodníku a na krk si mířil špičatým nožem. Nakonec ho s kolegou stačili odzbrojit a naštěstí se mu nic nestalo,“ popisuje Hronová. Několikrát projdeme poloprázdné chodby budovy a já s povděkem odevzdávám půjčenou uniformu. Celý den na nohou už opravdu cítím.
