Díky za Babylón

Je mi protivná taková ta falešná nostalgie po dávných časech, kdy lidé mluvili jedním jazykem. Musela to být přece tenkrát v Babylónu dost nuda, navíc s vážnými demografickými důsledky. Kamkoliv člověk přišel, tam se hned s každým domluvil, žádná nedorozumění, žádný konflikt. Všeobecná pohoda pak logicky způsobovala pravidelné vyboulení populační křivky. A Všeřídící se ve způsobech, jak ji trochu vyhladit, začínal dost opakovat. Naštěstí to tehdy lidi už taky moc nebavilo. „Mě už to fakt štve. Furt nějaký záplavy, zemětřesení a hladomory, dyť je to děs. Člověk aby se bál, z které strany to zas přilítne. Jeden by čekal, že bude mít tam nahoře trochu zastání. Ale to ne! Ráno se vzbudí a hoří mu barák!“ řekl někdo a všichni mu rozuměli. Všeslyšící to slyšel, ale měl to jen za obvyklé reptání po dobrém obědě. „Hele, postavíme věž, jejíž vrchol bude v nebi,“ řekl někdo další. A někdo jiný to dotáhl do konce: „Pak na tu věž vylezeme a podáme si ho!“ Všemohoucí už to nemohl poslouchat. „Tak to mám za všechno! Já vám dám!“ Chvíli zvažoval meteorit, ale pak ho napadlo elegantnější řešení. „Kolik řečí znáš, tolikrát jsi člověkem!“ A vzal lidem společnou řeč, zmátl jazyky a přidal časování sloves. A tak brzy docházelo k nedorozuměním, které skutečně braly řeč. Stalo se třeba, že někdo chtěl někomu říct, ať dává do toho betonu víc cementu, jenže místo toho řekl: „Tvoje ségra vypadá jako prokopnutá popelnice.“ V podobných případech lidé už jen těžko hledali znovu společnou řeč a stavba věže se zadrhla. Když se ukázalo, že hlavní stavbyvedoucí neumí ani slovo anglicky a mluví jen nějakým maďarským dialektem, zrovna se zřítilo celé jedno patro s dvaceti Číňany. Věž zůstala nedostavěná. Lidé založili státy a od té doby si kontrolují úmrtnost trochu víc sami.