Díky za všechny živé stromy

Miluji stromy. Když ráno běhám, užívám si jejich společnosti. Povídáme si spolu. O všem možném, oni naslouchají mně a já zas jim.

V lese máme jednu studánku, kam se chodím napít. Posledně to hodně klouzalo, tak jsem se musel držet stromů, abych nesletěl dolů. A jak se tak držím, strom mi říká, můžeš mne prosím obejmout? Že se ptáš, odpovídám mu a přitisknu se k němu. Slyším, jak mu tluče srdce. Jsme v jednom spojení. Uvědomuji si, že mezi námi není až takový rozdíl. Oba jsme živí.

Říkám mu, už aby skončila zima, že? Ano, odpovídá mi, zase mi poroste listí jako tobě vlasy. Děkuji za přání, moc vlasů mi už na hlavě nezbývá. Strom šeptá, když tomu budeš věřit, tak ti vlasy opět narostou. A tak je to s čímkoliv v životě. Když tomu budeš věřit, dokážeš naprosto vše. Zajímavá myšlenka, zkusím se jí řídit. Poděkoval jsem a běžel jsem dál. Pustil jsem stromy z hlavy. Ale brzy se mi vrátily zpět. Zpracovával jsem článek o tom, jak vedení radnic v kraji záleží na zeleni ve městech. Na výsadbě stromů nových a údržbě stávajících.

Některá města investují více a není to jen díky síle městské pokladny. Je to o síle uvědomění, že stromy jsou ztělesnění života, kterého se nám ve městě moc nedostává. Proto je tak důležité, abychom nešetřili zelenou barvou, která nám všem dělá tak moc dobře. Na duši, na srdci, v mysli. Když vidím, že někdo kácí stromy, bolí mne u srdce. A nebavím se o stromech starých, nemocných, ale mladých, které prostě vadí jen „rozvoji“ města. Píši to v uvozovkách, protože otázkou zůstává, co může být pro nás prospěšnější. Nové podzemní parkoviště, market anebo dotek přírody?

Proto fandím radním, kteří to skutečně se stromy myslí upřímně. Patří jim náš upřímný dík.