Jako malá nikdy nesnila o tom, že jednou bude zpěvačkou nebo herečkou. A dnes je obojím. Nebýt náhody, která ji k hraní dovedla, věnovala by se dnes Andrea Březinová studiu historie.
Ačkoli získala hlavní roli v inscenaci Divá Bára a hraje jednu z největších rebelek českého literárního světa, není výbušná ani hádavá a snaží se jít cestou nejmenšího odporu.
Říkáte o sobě, že vám trochu chybí sebedůvěra. Čím to, že jste se dokázala prosadit až do hlavní role muzikálu?
Pošťouchl mě Ladislav Kolář, který vedl muzikálové kurzy, které každoročně pořádá JAMU. Přestože jsem dávala přednost zpěvu, řekla jsem si, že to zkusím, a kombinace tance, herectví a zpěvu mě nadchla. Na kurzy mě přihlásila maminka. Když jsem tam byla podruhé, pan Kolář mi navrhl, jestli nechci zkusit přijímací zkoušky na JAMU. Byla jsem teprve ve třetím ročníku na gymnáziu, takže jsem měla trochu obavy, jak to zvládnu. Štěstí mi ale šlo naproti. Kdyby mě tehdy pan Kolář nepošťouchl, nezkusila bych to. Moc si nevěřím.
Co bylo na začátku cesty na muzikálová prkna?
Bylo to docela legrační. Jako malá jsem nikdy nechtěla být herečka nebo zpěvačka. Chodila jsem sice na základní uměleckou školu zpívat a líbilo se mi to, nechtěla jsem se tím ale živit. Bavila mě spíš historie a dějiny umění, tedy humanitní vědy. Dokud mě maminka nepřihlásila na zmíněný kurz.
Jak byly začátky na JAMU těžké?
Bylo to hodně náročné. I v tom, že jsem se předtím nikdy neučila tancovat. Na oboru muzikálového herectví tance bylo pochopitelně hodně, od baletu přes jazz po moderní tanec, step a akrobacii. Neměla jsem žádnou průpravu, takže to bylo těžké. I v herectví jsem musela všechno dohánět. Snad jen u zpěvu jsem si myslela, že budu mít vůči ostatním náskok, ale nebylo to tak. Konkurence byla veliká. Hodně mých spolužáků bylo z konzervatoře. Ale jejich náskok se pro mě stal motivací a touhou být lepší a vyrovnat se jim. Pro mě ta škola určitě tedy zbytečná nebyla. Naučila jsem se tam mnoho.
Stalo se vám někdy, že jste během studia zapochybovala o své volbě?
Hodně často. Hlavně během prvního ročníku. Absolvovali jsme první předváděčky v tanci, herectví i zpěvu a s tím i první hodnocení. Já jako klasická šprtka z gymplu, zvyklá, že se dá všechno naučit, jsem narazila. Tady to nešlo. To se nenaučíte za jeden den, vývoj jde postupně. Když jsem viděla, jak jsou ostatní šikovní a mně to nešlo, tak jsem pochybovala, jestli jsem si vybrala dobře. Člověk se taky musí naučit přijímat kritiku. Vstřebávat ji a pracovat s ní.
Jak jste na tom s trémou?
Asi jako většina ostatních lidí z téhle branže. Tréma je vždycky, zvláště třeba před premiérou. I s ní se ale člověk nakonec naučí pracovat. Dnes už mně stačí pár minut na jevišti, abych věděla, že to zvládnu. Důležitá je nejen spolupráce s dalšími herci, ale také vazba na publikum. Když se jim to líbí, je to cítit.
Jak jste se dostala k hraní v městském divadle?
Ve třetím ročníku na JAMU už člověk přemýšlí, jak se bude profilovat. Já jsem se rozhodla vzhledem ke svému oboru jít na konkurz do městského divadla. V oblasti muzikálu je to jediná volba. Konkurz byl do muzikálu Bídníci. Úspěšně jsem ho zvládla a přijali mě jako externistku. To byly moje první zkušenosti. Potom jsem hostovala v dalších kusech, například v Evitě, Mozartovi, Baladě o lásce. Když jsem končila školu, zašla jsem za panem ředitelem Mošou, jestli by byla možnost nabídky angažmá. Ta možnost byla a já se ani minutu nerozhodovala.
V Divé Báře máte svou první hlavní roli. Jak se vám hraje?
Je to moje první velká příležitost. Tu člověk musí využít, užít, protože druhou šanci nemusíte dostat. Bude to znít asi podivně a možná jako klišé, ale hodně jsem o té roli přemýšlela. Snažila jsem se na ní pracovat tak, aby měla nějaký vývoj. Aby se ukázalo více jejích povahových vlastností a lidských stránek. Četla jsem povídku a viděla jsem její filmovou podobu. Ale naše divadelní zpracování je trochu jiné, takže jsem nechtěla být zase moc ovlivněná konkrétním vzorem. To je docela těžké, svádí to k napodobování.
Jaká je „vaše“ Bára?
Je ostřejší ve svém vzdoru. Je blíže dnešní době. Sama ta povídka už ve své době byla hodně kontroverzní. Ukazovala vzdor ženy, jejíž místo bylo striktně dané v domácnosti. Osobně ně Báru chápu jako normální holku, která se jen narodila ve špatné době. Kdyby se narodila dneska v podobě, v jaké jsme ji nechali ožít v divadle, nikdo by se nad ní nepozastavoval. Dnešní ní mladí lidé jsou lehce drzí, mají ostré lokty a nebojí se říct svůj názor. Snažíme se ukázat, že pokud se člověk postaví konzervativní společnosti, musí nutně dopadnout špatně.
Jaká jste vy? Máte s Bárou třeba společné rysy?
Nějaké společné rysy asi máme. Ale já nejsem takhle divoká a horkokrevná. V životě jsem spíš diplomatická. Zbytečně se nehádám a nepouštím se do konfliktů, pokud se nejedná o životně důležitou věc.
Máte strach postavit se za svůj názor?
To určitě ne. Jen nemám potřebu přít se s lidmi, se kterými to nemá cenu. Když vím, že by můj názor vedl ke zbytečnému sporu, raději mlčím. Nejsem typ, co se rád hádá a vyžívá se v křiku. Tomu se raději vyhýbám.
Máte nějakou vysněnou roli?
Moje srdce bije pro muzikál. Jakákoli muzikálová role se mi zdá krásná. Ale člověk je samozřejmě omezen hlasovým rozsahem a zabarvením. Můj oblíbený muzikál je například Wicked, který se u nás zatím nehrál. Kdyby ho u nás jednou někdo zpracoval, určitě bych toužila si v něm zahrát.
Proč je podle vás muzikál u diváků tak oblíbený?
Určitě formou zpracování - tanec, zpěv, činohra - a také množstvím zajímavých témat a her, které se dají muzikálově zpracovat. Zpěv je pro diváky srozumitelnější než opera, proto má muzikál více příznivců. Není tolik náročný. Problémem opery je podle mého názoru i to, že v ní dlouho nepřišlo nic nového. Zpracovávají se klasické kusy, zatímco u muzikálu se zpracovává i moderní látka.
Umíte si představit, že byste se živila nějakou jinou prací? Že byste třeba pracovala v kanceláři?
Asi ne. Divadlo mě naplňuje. I díky kolegům a vedení divadla. Myslím, že naše je to nejlepší muzikálové divadlo v Česku. Troufám si tvrdit, že co se týče muzikálu, tak máme vyšší úroveň než pražská divadla.
Takže za budováním kariéry se do hlavního města nechystáte?
Není důvod. Navíc jsem rodilá Brňačka, svoje město mám opravdu ráda. Mám tu celou rodinu, a i kdybych se profesně ocitla v Praze, cítím, že tvořit chci tady. I když je velmi důležitá konfrontace i s jinými úrovněmi, člověk by na sobě měl neustále pracovat. Pořád je co zlepšovat.
Setkala jste se někdy s negativní reakcí na to, že hrajete v městském divadle?
Ano. Hlavně ve škole. Reakce byly opovržlivé - muzikál je komerce a městské divadlo je komerční. Každý má jiný vkus, já nikomu neupírám alternativní divadlo. Mně se líbí muzikál a vzhledem k návštěvnosti se líbí i dalším lidem. Nechci říkat, že mnohokrát z lidí mluvila závist, ale hodně z těch, kteří mě za výběr divadla kritizovali, jsem nakonec potkala v městském divadle na konkurzu.
Andrea Březinová
• Narodila se v roce 1987.
• Vystudovala JAMU, obor muzikálové herectví.
• V městském divadle působí od roku 2010.
• V muzikálu Divá Bára hraje hlavní roli.
