Když vstupuje našňořené publikum do hlediště Městského divadla Mladá Boleslav, herci jsou již v kostýmech a za staženou oponou stojí dekorace. Je úterý 9. března a muzikál Dědeček automobil vyjede před diváky v šest hodin odpoledne. Herci proto již ve dvě po poledni končí zkoušku a technici začínají stavět dílnu společnosti Laurin a Klement. Nad jeviště pověsí další části scény. Za černými šálami, které brání pohledu do zákulisí, čekají rekvizity.
Chtějí prestižní cenu
„Na jevišti se jich objeví 538,“ říká rekvizitářka Naďa Morchová. Nikdy jich na jedné scéně neměli více. Každá z nich má své místo, potmě by je jinak herci nenašli. Přidělené místo dostali i redaktorka a fotograf Sedmičky. Jediné, kde nebudou překážet. Nesmí se ale ani hnout.
„Na představení mi hodně záleží. V hledišti budou i pořadatelé GRAND Festivalu smíchu v Pardubicích,“ říká Skřípek.
Pokud by Dědečka automobila vybrali mezi sedm nejlepších v Česku, může se ucházet o titul Komedie roku 2010.
Kolem půl páté je na představení připravený osvětlovač, který musí seřídit reflektory, aby svítily na správná místa. „Je to tak hodina práce. Třeba přípravy na Miláčka trvají déle,“ říká vrchní osvětlovač Jiří Rendvanský.
Snad ve všem ostatním už je ale Dědeček automobil nejnáročnější. „Za třináct let, co jsem u divadla, jsem nedělal tak těžké představení,“ tvrdí inspicient Pavel Nedvěd.
Sto kostýmů, hromady bot, kníry a paruky. Kromě bezmála třiceti herců a tanečníků se na produkci podílí nejméně dalších patnáct lidí. Nejsou vidět, ale pro výsledek jsou nezbytní. Kostymérky jsou v zákulisí tři. Pak ještě vlásenkářky, maskérky, nápověda a inspicient.
„V pravém portálu mám dva techniky, kteří představení nikdy nedělali. Budeme se to snažit zvládnout,“ hlásí do mikrofonu Nedvěd čtyřicet minut před začátkem. Jeho hlas slyší ve všech šatnách i v maskérně. Podobně volá při představení herce na scénu.
Nervozita roste
„Pojďte už hrát, mně je špatně,“ říká rekvizitářka Morchová po druhém zvonění a kontroluje věci na scéně. Má připravená i piva s polystyrenovými čepičkami či panáky s náhražkou, ledovým čajem.
Několik herců se ještě přijde podívat kukátkem v oponě do hlediště.
„Někteří se chodí na jeviště soustředit. Petr Bucháček je tam třeba už dvacet minut předem, naopak Ivana Nováčková jde na scénu rovnou a ještě za sebou dvakrát bouchne dveřmi,“ líčí Nedvěd.
Technici ještě vyměňují mikroport Petru Mikeskovi. Nefunguje. Potom světla na jevišti zhasnou. V soustředěném tichu je slyšet jen hučení diváků. Opona jde nahoru.
Věci putují na jeviště a zpět. Vše podává předem určená ruka. Ve velmi stísněném prostoru to jinak nejde, v jednu chvíli je v zákulisí třicet lidí.
Petr Mikeska přijede ze scény na kole, přes hlavu si přetahuje svetr. Kostymérka mu zároveň obléká sako a herec odjíždí.
Kvůli složitějším převlekům musí herci do šaten. Matouš Ruml jen v první polovině vymění kostým šestkrát, Veronika Kubařová pětkrát.
„Když se nás převléká moc najednou, pomáháme jeden druhému. Stojíme v řadě a rozepínáme si šaty, Eva Reiterová mně, já Petře Nakládalové a tak dál. „Někdy to je, jako když formule vjede do boxu, člověk roztáhne ruce a přistávají na něm různé věci,“ říká pobaveně Kubařová.
Ruml přiběhne a rozvazuje si vysoké boty. Skočí do kolečkových bruslí, někdo další mu sirkami zapálí pyrotechniku zvanou zlatý déšť, kterou má upevněnou na patách. Vzápětí vjíždí na „motorových bruslích“ na jeviště. Celá akce trvá jen několik vteřin.
Drobná chyba
Herci přesto mají čas i na škádlení. Ota Jirák při jedné přestavbě zmizí ve skříni, místo za ní. Kolega se lekne, opona je naštěstí ještě dole.
„Ota takových věcí dělá víc. Třeba když Petr Bucháček jezdí autíčkem po pozadí Petře Nakládalové, pošeptá mi do ucha něco vtipného. Nemůžu pak ani mluvit,“ přiznává Ruml.
„Na jevišti zůstala kytka,“ gestikulují na sebe technici po jedné z přestaveb. Leží přímo uprostřed scény. Ruml ji pohotově sebere a zapojí do hry.
O přestávce volá nervózně do zákulisí herec Roman Teprt inspicientku hlediště. Ve druhé polovině z jeviště oslovuje diváky. Chce vědět, kde přesně sedí dramaturgyně z Pardubic. Scéna má úspěch. A nejen ona.
„Ty blázne, my tam snad ještě půjdeme,“ diví se sami herci dlouhé děkovačce. „Proč nebyl přídavek?“ přiběhne v zápětí do zákulisí ředitel Skřípek. Inspicient i zvukař se brání, že jej režisér nenazkoušel. Bude to muset udělat. Dědeček automobil se líbí.
„Nemůžu zaručit, že se dostane mezi sedm představení, které uvedeme na festivalu. Určitě ale bude v desítce nejlepších. Z nich budeme vybírat,“ hodnotí představení dramaturgyně GRAND Festivalu smíchu Jana Uherová. Chválí výkony herců a zejména to, že hrají s radostí.
A přesně to je cítit v zákulisí. Dění na jevišti ve volných chvílích za šálami sledují herci i kostymérky, podupávají si do rytmu a tiše si broukají texty písní. S trochou štěstí tak Dědečka automobila předvedou rovněž na pardubickém jevišti, kde budou bojovat o přízeň diváků, odborné a studentské poroty.
