V roce 1994 dostal ředitel Klicperova divadla Ladislav Zeman na stáži v Bruselu odvážný nápad. Uspořádat v Hradci velký evropský festival. Jednoho večera na hotelu v Rumunsku začal malovat logo a plánovat první ročník. Tím to odstartoval. Za sedmnáct let se z mezinárodního festivalu Divadlo evropských regionů stala prestižní akce, která do města každoročně přivede na konci června tisíce lidí.
„Každý rok slyším, abychom festival udělali kratší, s menším počtem souborů, v jiném termínu nebo třeba každý druhý rok. Zvlášť teď, když nejsou peníze. Je ale potřeba držet nějaký řád, udržovat tradici. Myslím, že to Klicperovo divadlo ctí,“ míní Ladislav Zeman.
Předprodej začal, festival se blíží. Při pohledu do programu mám pocit, že letos to bude hodně o české scéně.
Společně s Divadlem Drak, se kterým festival pořádáme, budeme v Hradci hostit kolegy ze dvanácti zemí. Přijedou herci z Finska, Polska, Slovinska, Velká Británie, Německa, Řecka. Irina Brooková dorazí se svým francouzským souborem. Nebylo to jednoduché, ale povedlo se. Herci jsou totiž rozjetí po světě. Někdo je v Americe, Irina zkouší v Salcburku, pro ni pojedeme autem, někteří přiletí z Paříže.
Náročná logistická akce.
Jako celý festival. Ale stojí to za to. Kdo rozumí divadlu, ví, že hostit takový soubor je velká událost. Jejich Odyssea 24. června určitě bude podívanou.
Na co byste ještě diváky pozval?
Ze zahraničních souborů přijede tradičně Radošínské naivné divadlo se svojí nejnovější premiérou Len tak prišli. Pražský Činoherní klub uvede hru Kukura s Jurajem Kukurou. Jeden den bude patřit také divadlu Continuo. Ti tentokrát ze stanu přešli na jeviště a přivezou velmi hluboké krásné hry na nevšední témata. Proto jsem rád, že je tu budeme mít.
Velký prostor dostala také ostravská divadla. Proč?
Chtěli jsme divákům představit unikátní region. A když už jsme se vydali tímhle směrem, sjeli jsme dál na jih do Zlína, Uherského Hradiště a skončili v Brně, odkud Provázek přiveze nejnovější Morávkův kus Leoš aneb Tvá nejvěrnější. Příběh o Leoši Janáčkovi tak trochu navazuje na slavnou Baladu pro banditu. Hru napsal Milan Uhde, hudbu složil Miloš Štědroň. Oba autoři také dorazí. Před představením pak budou mít besedu. Myslím, že program ukázal, že i v době, kdy nejsou peníze, máme co nabídnout.
Bylo to letos hodně o penězích?
Jistě. Jako každý rok. Rozpočet festivalu je přibližně šest a půl milionu korun. Máme řadu nápadů a tipů na inscenace a soubory, které bychom chtěli pozvat. Nedávno se někde objevila informace, že jsme jednali třeba s Johnem Malkovichem o jeho verzi Nebezpečných vztahů. Je to pravda, dokonce se ukázalo, že by i přijel, ale kdybychom na to v tuto chvíli kývnuli, nezbude nám už na nic jiného.
Škoda.
Jsme domluveni na příští rok. Snad to vyjde. Podobných událostí si umím představit mnohem víc, ale je to opravdu jen a jen o penězích. I tak ale na diváky zase čeká víc jak dvě stě čtyřicet představení. Věřím, že se lidé budou smát a možná si občas i popláčou.
Na co se nejvíc těšíte vy? Až to celé skončí?
To ne. Jsem vděčný divák. Některé kusy už jsem i viděl. Těším se třeba na Slovácké divadlo a jejich Denní dům, noční dům. Navíc k nám přijede i autorka předlohy Olga Tokarczuková, se kterou bude večer v Podkroví beseda. Takových příjemných setkání tu letos bude víc. Vladimír Just třeba povede diskusi na téma Přicházení a odcházení Václava Havla. Dokud Havel žil, hlídal si až úzkostlivě své texty, hlídal herce, aby moc nehráli, kladl důraz na slova a myšlenky. Nedlouho po jeho smrti přišlo pražské Divadlo Na Zábradlí se svojí verzí Asanace a skandál byl na světě. V té hře je totiž téměř vše, co on by nikdy nepřipustil. Plno efektů, přehrávání. Po první smršti ostré kritiky se ale začaly ozývat i mnohem smířlivější hlasy. Rádi bychom proto vyprovokovali nějakou debatu nad jeho tvorbou. I to přeci k festivalu patří. Navíc Dan Špinar u nás bude příští rok dělat Havlovu Žebráckou operu. A kdo byl v Hradci třeba na Morgianě nebo na Maškarádě, je mu jasné, že k textu rozhodně nepůjde v rukavičkách.
Václav Havel měl k hradeckému divadlu docela blízko.
Často sem jezdil. Ať už na představení svých her, nebo na festival. Kolikrát tu na náměstí v hotelu bydlel třeba i tři dny a chodil se k nám dívat. Z jeho návštěv máme plno materiálů. Rádi bychom v budoucnu vydali knihu takových doteků s Václavem Havlem.
Festival je nejen oslavou divadla, ale také každoroční tečkou za celou sezonou. Jaká byla? Zaslechl jsem něco o velkých úsporách a možném propouštění.
Ta otázka takhle vůbec nestojí. Klicperovo divadlo je obecně prospěšná společnost, a tak na provoz dostáváme čtyřletý grant. Především od města. Od roku 2007 jsou to ale stále stejné peníze. Tím se nám ten závit přitahuje, a tak šetříme, kde se dá. Samozřejmě, že se ruší i některá místa. Většinou je to ale tak, že když někdo odejde, nikoho za něj nenabíráme. Když jsem kdysi zdědil divadlo, bylo tu 148 pracovních míst. Teď je jich 106. Pokud jde o herecký soubor, nechceme jít pod třiadvacet lidí. Poměr mužů a žen ale musí být dva ku jedné.
Proč?
Pro herečky střední a starší generace je mnohem méně příležitostí. Stejný problém řešili třeba na Vinohradech nebo v Národním divadle. I tady jdeme cestou, že kdo má nárok na důchod, využívá toho. Ale ti herci u nás hrají dál a jsou placeni podle toho, jak je režiséři obsazují. To je třeba případ Lenky Loubalové, Hynka Pecha, Martiny Eliášové, Honzy Bílka. Zatím si na to nikdo nestěžoval.
V zahraničí podobný systém funguje běžně.
Ve světě jsou malé silné soubory, kde každý herec je výrazná osobnost. Z nich se tvoří základ pro inscenace a na všechny další role se dělají castingy. V Čechách zatím před podobným systémem zavíráme oči. Ono to sem ale jednou také dojde. Já už to neudělám, ale ten, kdo přijde po mně, nebude mít takové sociální cítění a vyřídí to raz dva. Ono mu také nic jiného nezbude.
To zní, jako když se chystáte na důchod.
Může se to stát. Dnes je móda odstřelovat „dinosaury“. Zatím tu ale stále jsem a snažím se udržet divadlo na té úrovni, která tu je. Chci, aby mělo silného uměleckého šéfa, který je výraznou osobností a dá mu jasnou tvář. Aby vše fungovalo a divák byl spokojený.
Vaši kolegové často mluví o Klicperovu divadlu s úctou a respektem. Mnozí vám možná i závidí relativní klid. Sledoval jste všechny ty kauzy, kterými nedávno prošla divadla v Praze?
Pochopitelně. Jsem zvědav, kam to dojde a co tím páni politici sledují. Když slyším, že třeba chtějí odvolávat Jana Schmida z Ypsilonky, nemám k tomu slov.
Jedním z argumentů je pokles diváků. Jak si v tomhle stojí vaše divadlo?
Hrajeme téměř denně. Loni jsme divákům nabídli 307 představení. Z pohledu tržeb to byl rok rekordní. Dobrá zpráva tedy je, že i ve složitých dobách lidé stále chodí. Když jsem před rokem chystal úvodní slovo k festivalu, psal jsem: „Nevím, čím to je, že vždy, když mám psát tyto řádky, začne se dít něco obludného na naší politické scéně. A je to rok od roku horší.“
Zdá se, že tahle tradice se letos také udrží.
I tak by tenhle festival měl být hlavně oslavou divadla. Proto zveme všechny soubory a dáváme jim možnost, aby tu nejen zahrály, ale také dva tři dny zůstaly. Herci tak mají možnost v klidu si popovídat s kolegy, užít si to. Tím jsme výjimeční. Není důvod na tom nic měnit. Byla by velká škoda, kdyby to celé skončilo z nějakých potupných důvodů, že se na festival vykašle ministerstvo kultury nebo město.
Jsou snad takové signály?
To ne. Magistrát nás stále drží. I z ministerstva chodí peníze. Najdou se ovšem lidé, kteří v době, kdy se počítá každá koruna, vidí možnou úsporu právě na kultuře. Nejsmutnější je, že řada z nich u nás v divadle nikdy ani nebyla.
Náměstkem primátora v Hradci je dlouholetý režisér Josef Krofta. Ten by snad divadlo padnout nenechal.
Pepíka si hrozně vážím. Prožili jsme toho spolu už hodně. Pamatuju třeba celou tu jeho slavnou éru v Besedě. Proto mě hodně bolí, když se dnes do něj někdo strefuje. Neměl do politiky chodit. Udělal stejnou chybu, jako kdysi já.
S čím jste tam tenkrát šel?
Chystala se transformace divadla a bylo dobré, aby u toho byl někdo, kdo celý ten složitý proces ohlídá. To se podařilo. Ale přišel jsem tam o zdraví. Sedět na těch všech jednáních je zničující. Nejhorší je sledovat, že i na komunální úrovni se dělají stejné fauly jako ve velké politice.
Čím vás divadlo tak chytilo?
Vždycky jsem chtěl dělat architekturu nebo scénografii. Na divadle mě bavilo, že je to práce s lidmi. Každé představení je jiné. V Hradci jsem zažil éru Besedy, Miroslava Horníčka, který tu několik let dělal svá nejlepší představení. Když o tom ale přemýšlím, hodně mě ovlivnila škola. Na základce jsme měli učitele, který nás bral pravidelně do divadla. Navíc nám uměl předem poutavě vyprávět, na co jdeme, a pak to s námi i rozebíral.
Co bylo dál?
V osmašedesátém jsem z politických důvodů nemohl na školu, tak jsem šel do práce. Stále jsem se ale pohyboval okolo divadla. Až v roce 1987 jsem dostal doporučení a mohl jít studovat. Chtěl jsem na DAMU na produkci, ale ta byla zrušená, tak jsem nastoupil na FAMU.
Vy jste filmař?
Šel jsem tam v domnění, že budu mít klid od matematiky, fyziky, chemie. To byl velký omyl. Musel jsem nastudovat optiku, různé způsoby vyvolávání filmu. Učil mě ale také třeba Otakar Vávra. Měli jsme hodiny režie, dramaturgie. Producent musí mít přehled o všem. Po převratu jsem navíc fungoval jako spojka a vozil stávkovému výboru nejrůznější materiály.
Potom jste vyhrál konkurz na ředitele divadla.
První kolo ne. Komunisté měli svého favorita, nějakého výtvarníka Růžičku. Ten ale někam odjel, nikomu nic neřekl a vůbec nenastoupil. Tak se na mě znovu obrátili. Hodně jsem tenkrát přemýšlel, co všechno se musí udělat a změnit. V hlavách lidí, v divadle. Všechno bylo v havarijním stavu. Do té doby se stále mluvilo o stavbě nové scény, já spočítal, že bude lepší a levnější celé divadlo pořádně opravit. Měli mě za blázna.
Ale vám se to podařilo. Jsou ještě nějaké úpravy, které dnes divadlu chybí?
Stále jednáme s městem o dostavbě foyeru.
Kolik by to stálo?
Osm milionů. Zanedbatelná částka proti tomu, co se utratí jinde. Zároveň ale musíme opravovat, co se udělalo před dvaceti lety. Je to nikdy nekončící práce. Stále nové nervy.
Máte čas na dovolenou?
Jedu vždycky na nějaký festival. Třeba do Avignonu, a pak cestuji dál po Francii. Jeden čas jsem jezdil na sever. Norsko, Finsko, Švédsko, Dánsko, tam se mi hodně líbilo. Teď mám zrovna na monitoru italské Bolzano.
Koukám, že už tu máte na stole také plány na příští rok. Co chystáte?
Šest premiér, všechny na hlavní scéně. Dvě inscenace bude dělat David Drábek, nově tu má režírovat Šimon Caban, dále jsme domluveni s Radkem Balašem, Danielem Špinarem a Janem Fričem. Bude to určitě rok zábavný a vtipný.
