Nerad půjčuje hračky, to si raději zaleze do kouta a hraje si sám. Nerad poslouchá, snazší je pro něj držet se hesla: lepší prudit než se nudit. Večer neví, kdy usnout, a ráno, kdy se probudit. Neuklízí po sobě. Rád si všechno vynucuje řevem. Na svého syna bych v paměti vylovila určitě další drby, jako každá máma.
Jaká to je pak proměna, když se jen vysloví: divadlo.
To si hned sám vezme židli, pokud není místo, poslušně se usadí a ještě snadněji se nechá vtáhnout do děje. Tančí, tleská, točí se dokola. Rozehrává mimiku jako zkušený divadelník. A pak ještě dlouho a dopodrobna probíráme všechny aktéry a zápletky.
Ano, dobrovolně se hlásím do klubu nesoudných matek. Přiznávám, že po třech letech jsem kacířský boj o uznání geniality svého syna vzdala v její prospěch. Zatím je brzy, abych rozklíčovala synovu zálibu v divadle. K přestupu ze školky rovnou na DAMU by jeho abstraktní repliky zřejmě nevedly. Už teď však s úžasem pozoruji, jak silně může divadlo někoho formovat. Co nezvládnu já s pomocí sladkých odměn a pod pohrůžkami fyzických trestů, zastane obyčejný maňásek nebo čert místy ledabyle ušmudlaný červenou barvou.
Že nejlépe se učí hrou, o tom psal už jeden z našich nejslavnějších rodáků. Jenže kde má jeden pořád ty hry brát? Pak díky bohu za nadšence, kteří za znavené rodiče tu káru občas potáhnou. Témat pro představení bych mohla Liboru Balákovi dodat bezpočet. Ostatně, rozepisovala jsem se o nich v úvodu. Už se těším, až si v klidu sednu do konejšivého přítmí a mé dítě bude chvilku někdo vychovávat za mě. Díky! Alespoň se nezblázním. A syn ze mě taky ne.
