Chomutov / Zběsilá honba za štíhlou postavou. Hrůza z jídla. To přivedlo k anorexii a bulimii ženu kolem třicítky, jejíž anonymní portrét je teď na výstavě odstrašujících fotografií v chomutovské knihovně. „Je to jako na houpačce. Někdy nejím a pak přijde období, kdy se přejídám,“ svěřila se nemocná. Za svoji nemoc se stydí a snaží se ji před okolím skrýt.
Zákeřná mentální anorexie a bulimie postihuje čím dál mladší. Proto se Střední zdravotnická škola v Chomutově rozhodla vytáhnout mezi žáky základních škol, aby na úskalí nezdravého hubnutí upozornila. Na Chomutovsku takto nemocných lidí přibývá. „Je zarážející, kolik jich tím trpí. Znám případy, kdy anorexií onemocněly i desetileté dívky,” říká Anna Milerová, odbornice na výživu a autorka projektu Zdravě jíst, zdravě žít.
Podle ředitelky chomutovské zdravotnické školy Soni Valuškové je potřeba s anorexií a bulimií urychleně něco dělat. „Dokonce i na naší škole máme dívky, které touto poruchou trpěly,“ přiznává Valušková.
Chomutovské studentky s dietoložkou dělají přednášky mezi svými vrstevníky. „Je důležité, aby se o problému mluvilo právě ve školách. Většinou se přijde na to, že je někdo nemocný právě tam,“ tvrdí Milerová. Anorexie je choroba, při které má člověk pořád pocit, že je tlustý. Nasadí drastické diety a začne cvičit. „Podléhají jí hlavně premiantky, které jsou důsledné a dokážou být na sebe tvrdé,“ popisuje Valušková.
Od anorexie není daleko k bulimii. Postižený spořádá, na co přijde, a hned to vyzvrací. Většina lidí, kteří mají potíže s přijímáním jídla, trpí oběma nemocemi.
Boj nevzdává
Má jen sto devětašedesát centimetrů. To je na modelku málo. Účastnila se i volby miss, ale nevyhrála. Tak bude alespoň hubená. „Je mi krásně, když mám hlad a ploché břicho. Piju jen kafe. Hodně sladím a mám bulimické záchvaty. Je mi stále zima a padají mi vlasy. Celý den myslím jen na jídlo,“ svěřuje se anorektička, která nechce zveřejnit své jméno, protože se za to stydí.
V patnácti letech si se svými čtyřiačtyřiceti kily a sto pětašedesáti centimetry připadala nafouklá, tlustá. „Pořád jsem se kontrolovala v zrcadle, porovnávala s ostatními. Na dovolené s rodiči jsem odmítala jíst. Pokoušela jsem se držet hladovku. A večer a ráno podnikala útoky na lednici. Nezvracela jsem a kila nešla dolů. Naopak. V průběhu tří let se moje váha vyšplhala na jednapadesát kilo,“ popisuje děvče. Pak ale zhubla. Jedla jen ovoce a občas něco normálního. „Všichni říkali, že jsem hubená, ale já chtěla víc. Byla jsem pobledlá, ale pořád ne tak štíhlá, jak bych chtěla,“ vysvětluje. Když přišla ze školy, najedla se. Kultura stolování žádná. Půl bochníku chleba, tvrdý sýr a salám. „Nějakou dobu to šlo. Ale následující den? Nafouklé břicho, zadek byl najednou větší. To ne! Všechno musí pěkně ven. Před maturitou jsem začala zvracet. Nepravidelně, tak čtyřikrát do týdne,“ říká dívka. Ve škole to začalo být nápadné. Jedla jenom jablka.
Představa, že ji někdo uvidí jíst, byla nesnesitelná. „Jenže zvracením ze sebe člověk nedostane všechno. Pořád to nafouklé břicho. Zkusila jsem i projímadlo. Už potřebuju čtyři prášky,“ přiznává. Po maturitě zhubla na dvaačtyřicet kilo. Tu váhu si drží. Spíš se ji snaží snížit. „Snad se někdy vyléčím. Ráda bych,“ doufá nemocná.
