Přerov/ Přerovský Exekutorský úřad drží smutný rekord. Letos už provedl bezmála 17 tisíc exekucí. A řeč čísel přináší i srovnání - exekutoři klepali na o šest tisíc dveří více než loni.
„Lidé se pořád zadlužují. A navíc patnáct procent z nich má exekuci nařízenou opakovaně, takže se nepoučili,“ konstatuje exekutor Tomáš Vrána.
Dostat se z kolonky zákazníka do role dlužníka je mnohdy rychlá jízda. Řada lidí si neuvědomí, že i obyčejná půjčka třeba na nákup televize se může stát smlouvou s ďáblem. A stačí málo. Ztráta zaměstnání, dlouhodobé onemocnění či nečekané výdaje.
Dlužník nemá na splátky, půjčí si a zatímco se točí v bludném kruhu, na krk už mu dýchá exekutor.
„Letos jsme prodávali věci dlužníků ve 131 dražbách a vymohli pro své klienty 47 milionů Kč,“ uvádí Tomáš Vrána, jehož úřad se musel potýkat i se zpětnou vazbou v podobě stížností lidí, kteří se cítili poškozeni.
Nepopulární práce
Exekutoři se drží na špici anket o nejméně populární zaměstnání. Vtipy je vymezují do role krutých samozvanců, kteří berou chudákům jejich skromné majetky. Jsou vnímáni téměř jako zločinci. Někteří dlužníci popisují zásah jako přepadení a sebe pasují do role oběti.
„Je to absurdní. Sami se dostali do potíží a měli dost času dluh zaplatit. Dostali výzvu, složenku i urgenci. A pak se diví, že po nich někdo chce peníze vůbec vrátit. Na problém je třeba pohlížet ze strany věřitele, který se třeba kvůli několika dlužníkům dostal do krachu,“ konstatuje jeden z nejúspěšnějších českých exekutorů Tomáš Vrána.
Jeho podřízení mají bohaté zkušenosti se vzteklými dlužníky, kteří i své mikrovlnky či konvice brání zuby nehty. Ti největší prchlivci na ně štvou psy, vytahují zbraně, tasí pěsti, vyhrožují, nadávají.
„Na nás jednou šla rozlícená žena se sekerou. Jiný kolega skončil na neschopence, neboť mu jeden z dlužníků přejel náklaďákem nohu,“ vzpomněla pracovnice přerovského úřadu Jindřiška Bartoňková. A zkušenosti vykonavatelů říkají, že od dlužníků mohou čekat cokoliv. Zvlášť v případě, že se do jejich příbytků dostanou po vylomení zámku vstupních dveří.
„Klíče od nového zámku jim musíme nechat na úřadě, na policii, popřípadě u domovníka. Pravidelně se pak setkáváme se stížnostmi, že se lidé nemohli přes zamčené dveře dostat ke svým lékům, že dostali epileptický záchvat a podobně,“ říká Tomáš Vrána.
Exekutoři navíc vyrážejí do terénu s kamerou. Neuvěřitelné jsou totiž pak historky dlužníků, kteří tvrdí, že jim vykonavatelé v jejich nepřítomnosti prošmejdili byt a ukradli balíček s padesáti tisíci, který měli schovaný pod kobercem. Peněženku se statisíci uschovanou v uhláku. Šperky v kredenci.
„Přitom je jasné, že pokud nemají na uhrazení mnohdy banálního dluhu, tak asi těžko budou mít doma takové částky. Navíc zaměstnávám bezúhonné lidi, ne zloděje,“ podotýká exekutor.
Není stížnost jako stížnost
Smutné jsou mnohdy příběhy poctivých lidí, kteří musejí nést břímě viny svých příbuzných. Většinou se brání a žádají odborníky o posouzení případu. Stejně jako osmasedmdesátiletý přerovský důchodce Miroslav Kurfirst. Ten si na úřad Tomáše Vrány stěžoval u Exekutorské komory, jejíž kontrolní komise případ řeší.
„Mám domek ve Vsetíně, ve kterém bydlí moje dcera. Má dospělého syna, který se s rodinou nestýká, v domě se nezdržuje a nemá tu žádné věci. Přesto právě tam přišel exekutor zabavovat majetek s tím, že vnuk dluží zdravotní pojišťovně asi dvacet tisíc. Abychom nepřišli o historické hodiny a sekačku, tak dcera pod nátlakem dluh zaplatila. Musela si půjčit v bance, protože to pro ni byla vysoká částka,“ vypráví Miroslav Kurfirst.
Poukazuje i na to, že vnuk nebyl exekutory poctivě „naháněn“ k zaplacení.
„Pracuje a někde bydlí. Měli mu obstavit plat nebo ho jinak přinutit, aby své závazky uhradil. Ne tlačit ke zdi jeho mámu!“ rozčiluje se.
Podle Tomáše Vrány ale jeho podřízení nepochybili. Mladý muž měl totiž v domě trvalé bydliště, kam mu také chodila korespondence s urgencemi. „Tyto záležitosti si lidé musejí vyřešit. Pokud mají ve svém bytě hlášeného třeba problémového příbuzného, je třeba i preventivně provést úřední či právní kroky,“ vysvětlil Vrána.
„Já si myslím, že by měli exekutoři postupovat lidsky a individuálně. Takhle jednají jako smyslů zbavená inkvizice. Budu bojovat za to, aby peníze byly dceři vráceny,“ trvá na své pravdě Miroslav Kurfirst.
Obhajobu staví na chybě v zápisu
Chyba v úředním zápisu se stala trumfem v ruce dalšího stěžovatele – někdejšího majitele vetešnictví Stanislava Smetany z Kojetína, který dlužil městu 18 tisíc korun za zábor veřejného prostranství. Ten mluví o „skandálním exekučním příkazu“, který měl být vstupenkou k prodeji jeho rodinného domu.
„Tomáš Vrána se na příkazu i na výzvě spletl o 103 roků!“ konstatuje Smetana. Jako datum exekuce byl totiž mylně uveden rok 1899 a dlužník se ironicky ptá, jestli exekutor nenahání jeho prapředky.
„Došlo jen k písařské chybě, kterou jsme obratem opravili,“ vysvětlila Jindřiška Bartoňková. Stěžovatel ale omyl neuznal a tvrdošíjně rozesílá na úřady a soudy dopisy, ve kterých označuje prodej domu za krádež. Marně. Všechny instance se shodly, že dluh je závažnější, než přehmat na klávesnici.
Stanislav Smetana se ale nevzdává. Minulý týden demonstroval s transparentem v ruce v Praze před Ministerstvem spravedlnosti a je připraven protestovat i před Evropským soudem pro lidská práva.
