Do Besedy jezdili i Indové. V Novém ráji za šichtu vytočili 1800 piv | E15.cz

Do Besedy jezdili i Indové. V Novém ráji za šichtu vytočili 1800 piv

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
V době totality měly hospody v Táboře osobitou atmosféru. Sedmička představuje sedm legendárních podniků.

Jeden z vyhlášených vrchních v Táboře usedá na Besedě. V restauraci na Žižkově náměstí, kde před více než padesáti lety začínal.
„Tady Portugalské velvyslanectví. Koukej tady být do půl čtvrtý,“ telefonuje v duchu starých šprýmů kolegovi. Oba si pamatují většinu podniků. Zanedlouho se Milan Patoč, starší hladce oholený muž s tetováním, vítá s o generaci mladším Zdeňkem Turkem.

1. Beseda
„Co do estetiky, kvality, čistoty i obsluhy byla Beseda jednou z nejlepších restaurací ve městě. Každý pátek a sobotu hrál u vchodu Bohouš Pejša na buben. Říkalo se mu holohlavý ďábel. Manželka ho doplňovala na harmoniku,“ vypráví třiasedmdesátiletý Patoč, který se tam brzy stal vrchním. K zákazníkům si dovolil, co nikdo jiný. „Od něho to brali. Přišel třeba k hostovi zezadu, postavil mu na hlavu tác i se sklenicemi a roztočil ho,“ směje se Zdeněk Turek. Beseda, později přejmenovaná na nějaký čas na Šenkovní dům u Lichviců, praskala ve švech. „Jezdili sem Indové, Rakušáci i celé zájezdy jezeďáků. To už se vážně nedalo stíhat,“ líčí Patoč, který s příchodem nového vedoucího musel přejít do jiného podniku.
Vrátil se zase v roce 1966, když restauraci vedl Róbert Mašek. „S úctou vyslovuju jeho jméno. Byla to doslova a do písmene vídeňská hotelová škola,“ vzpomíná bývalý vrchní a objedná si ďábelskou topinku, aby si připomněl tehdejší specialitu. „Jmenovala se Žižkův hněv. Autorkou receptu byla Věra Bílá a Ladislav Ondráček,“ dodává. O topince se třemi druhy masa přebalené ve vajíčku prý psali i v rakouských novinách. Zvlášť vyhlášený byl podle Patoče stůl sedmi lhářů blízko výčepu. Scházeli se u něj hosté, pověstní kanadskými žertíky.

2. U Zlatého lva
Stejný stůl měli i U Zlatého lva na druhé straně Žižkova náměstí. Vařili tam proslulý kližkový guláš. V rohu vedle výčepu stál malý stoleček, kde pod skleněnou puklicí voněly uleželé syrečky. Pivní sklep byl v katakombách a v kuchyni, kde topili v kamnech, měli někdy i sedmdesát stupňů. „Po sedmé hodině večer jsme vždycky začali dělat topinky. Kdo šel kolem, tak se chytil na vůni česneku a uvízl tu dlouho do večera. Zpívala celá hospoda,“ popisuje Patoč. Vypráví, jak každou neděli po bohoslužbě chodili ke Lvu lidi ze vsí.
„Říkali jsme jim kostelníci. V první místnosti hráli karty. Prohrávali nejenom krávy, koně, ale i baráky,“ říká Patoč a vzpomíná na zvláštního člověka, kterého znal celý Tábor. Říkalo se mu prý Kukačka. „Toho si ještě pamatuju i z Krčmy. Sednul si do hospody a kukal. Přitom vypadal normálně,“ doplňuje Turek.

3. Krčma
Zatímco v Besedě nebo u Lva může host alespoň tušit, jak vypadal původní interiér, V Krčmě, v bývalém hotelu Slovan, to není možné. Nad vchodem visely velké kapesní hodiny a hrával tam také zmíněný Bohouš Pejša. „Vzadu v jídelně se scházeli zelináři, řezníci a jiní uhlobaroni. Jeden čas se nesměl nalévat tvrdý alkohol do desáté večer. Nosil jsem jim ho v kalíškách na kafe, aby to kontrola nepoznala,“ líčí Turek.

4. Hotel Grand a Nudle
Vyšší kategorií byl hotel Jordán na náměstí Františka Křižíka nebo také Grand. Dnes si v těchto místech můžou Táborští koupit pivo leda v supermarketu. „Původně tam byly boxy pro šest lidí potažené červenou kůží, vinárna s několika klubovnami,“ říká Patoč.
Součástí hotelu Grand byla takzvaná Nudle. Lidé jí také říkali Dvojka. „Byla to druhá cenová skupina a chodili tam movitější lidi. Jejich klasikou bylo, že si dávali viržínko a červené víno. Přišli a já jsem věděl, že jim mám přinést nejdříve malé pivo. Do toho viržínko namočili, aby nebylo moc suché, pomačkali, a potom následovaly dvě deci červeného,“ vypráví Patoč. Hosté tehdy také platili poplatek za stolování, takzvaný kuvert.
Vyzdvihuje i dodržování vzájemné etikety. „Chovali se uctivě vůči sobě i obsluhujícímu personálu. Na dámách jsem s úžasem obdivoval garderoby a oceňoval jejich bižuterii,“ vzpomíná Patoč.
Popisuje, že se tam stal vyhlášeným šéfkuchařem František Ott. Jeho specialitou bylo jídlo z mořských řas. V Grandu a Nudli obsluhoval Milan Patoč také ve fraku. „Líbilo se nám, co dokáže. Vzal si třeba najednou čtrnáct dezertních talířů nebo šest káv,“ reaguje Zdeněk Turek. Jednou se ale Patočovi eskamotérství vymstilo. Špatně si hodil talíř a spadl mu do připravené polévky. Omastkem ohodil šéfkuchařovi papíry. „Volal, že mě zabije, mrštil po mně budíkem a rozbil několik talířů za mnou. Pak na to jakoby zapomněl, ale jednou si počkal, až půjdu ve fraku po schodech a vysypal na mě plnou misku mouky,“ směje se Patoč.
V hořejším patře Grandu se prý scházela stálá společnost na karty. „Seděl jsem před místností a dělal jim celou noc lokaje. Když končili, bylo pravidlem, že mi každý dal pinku (forma odměny v penězích, poznámka redakce),“ svěřuje se.

5. Družba
Kolem sedmdesátých let, když Grand rekonstruovali, přestěhovali vybavení do nově vznikající hospody Družba na Píseckém rozcestí. Dnes je tam obchod se světly.
„Do družby chodili hlavně důstojníci. Hospoda ožila zvlášť každý měsíc patnáctého, když brali žold,“ říká Patoč. Podle něj byla hospoda dvakrát do týdne pod vodou, což zavinil místní topič. Ale kuriozit bylo víc. „Jednou se tady dokonce jeden oficír zastřelil na záchodě. Byl jedním z těch, kterým jsme říkali dýzláci. To znamená dlouhodobě sloužící,“ vypráví Patoč.
6. Nový Ráj
Patočovo jméno je spojené také s Novým Rájem před jordánskou hrází. Dostal za úkol vytáhnout ho z úpadku. „Tebe vždycky nahnali tam, kde to hořelo,“ komentuje další Patočovu anabázi Turek.
Potvrzuje, jak z Nového Ráje udělal kolega husitskou hospodu. Vybavil ji vlastními štíty a zbraněmi, které sám vyráběl. „Za jednu šichtu jsme nakonec dokázali vytočit i devět hektolitrů, tedy 1800 piv,“ potvrzuje úspěch Patoč.

7. Nádražní restaurace
Na první lokál, který po příjezdu do Tábora v roce 1956 Patoč viděl, ale stále vzpomíná. „Byla to nádražní restaurace. Nastupoval jsem na základní vojenskou službu. Jídlo tam nosili na dřevěných platech, pivo rozváželi mezi stoly na vozíku. A vařili skvěle. Na peróně pořád někdo vykřikoval horké párky, teplé párky, pivo. Jiný zase prodával cigarety,“ říká.
Později tam pracoval i jeho kamarád Zdeněk Turek. „Nádražka měla svoje kouzlo. Dřevěná podlaha byla napuštěná olejem, tlampače pořád hlásily odjezdy vlaků, takže nebylo slyšet vlastního slova. Od výčepu šlo za korunu dvacet jedno pivo za druhým,“ připojuje se. Dnes je v místě bufet s dlažbou a dveřmi na fotobuňku.
Hospody, ve kterých na celém Táborsku Milan Patoč pracoval, snad ani sám spočítat nedokáže.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video