Most / Bavič, moderátor a imitátor Vladimír Hron pochází z Mostu a do rodného města se rád vrací za rodinou, kamarády, ale především za svými dětmi Renatou a Vláďou. Předvánoční čas má pro něho neopakovatelnou atmosféru. „Jako malý jsem se těšil na vůni cukroví, na klid a pohodu. Vnímal jsem, jak se lidé k sobě chovají srdečně, jak se na ulicích všichni zdraví a přejí si hezké svátky,“ vzpomíná Hron.
Psal jste Ježíškovi?
Matně vzpomínám, že ano. Z Vánoc si pamatuji úplně jiné věci než dárky. Přesně se mi vybavuje štědrovečerní večeře. Maminka usmažila mísu řízků, nechyběla vinná klobása, bramborový salát a samozřejmě knedlíčková polévka. Kapr u nás nebydlel ani ve vaně. Byl jsem vždycky řízkový. A moc mi chutnalo cukroví. Maminka byla veliká pekařka. Miloval jsem košíčky s čokoládovou polevou, vanilkové rohlíčky, kokosové. Kolikrát jsem to snědl ještě před Vánocemi.
Jak u vás vypadal Štědrý den?
Ráno jsme vstali a začali pomáhat v kuchyni. Účastnil jsem se přípravy salátu a v pozdějších letech, když už jsem byl jinochem, jsem salát dokonce dělal sám. Byla to moje specializace. A samozřejmě se ještě uklízelo. Chodili jsme do města kupovat poslední dárky. Já mimochodem vždy nakoupil na Štědrý den téměř všechno. Tvrdil jsem, že dárek má být dílem náhody. Jen pár let zpátky jsem se polepšil. Protože pracuji skutečně do posledních dnů před Vánocemi, nemůžu dárky nechávat na poslední chvíli, některé kupuji předem. Celý den jsme nejedli, maximálně polévku a čekali jsme na zlaté prasátko. A skutečně jsme ho všichni viděli. Maminka chytře dávala na špičku stromku obrovské vykrmené čokoládové zlaté prase.
Co nesmělo v ten den chybět?
Co se čistoty týče, byla moje maminka podobně postižená jako Michael Jackson, jen nechodila doma v roušce. Leskimo bylo načesané, závěsy srovnané tak, že když někdo prošel kolem okna, maminka řvala, že dělá vítr a rozcuchá je. Všechno bylo krásné. Večer zpíval Kája Gott z kotoučáku. Při jeho písních jsme dlabali u stolu. Zapálili jsme svíčky, prskavky na stromečku. Po večeři jsme dali mísu s vodou a pouštěli skořápky. Dokonce jsme se pokoušeli lít olovo, ale nikdy nám to nešlo.
Dáváte rád dárky?
Mnohem větší radostí pro mě je dávat, než dostávat. Ale Vánoce rozhodně nejsou o penězích. Dětem už odmalička vysvětluji, že důležitější je se ve zdraví setkat. I když je častokrát rozmazluji. Líbí se mi, jak mě se šťastnými tvářemi pozorují, když rozbaluji svoje ponožky.
Člověk si musí užívat, že je zdravý, že se daří jeho blízkým. Jestli koupím dárek za tisíce nebo za stovky korun, není důležité. Podstatné je dát do něj kus sebe sama. Pak je úplně jedno, zda je to auto nebo sponka do vlasů. I když já bych moc chtěl auto, Ježíšku, červené ferrari. Děkuji.
Chodil jste loupit perníček do krabic?
Chodil. Maminka pak dokonce schovávala krabice k sousedce. Chodili jsme krást i tam. Cukroví jsme zplundrovali především před Vánocemi. Pak už jsme se nechali prosit, dej si, proč nejíte, já se s tím peču.
Nás pak víc lákaly chlebíčky, dortíčky, dej si ještě řízek, a ty jsi neochutnal náš salát, Vládíčku, nenech se pobízet. Vánoce jsme jednoduše projedli a vypadali jsme jako koule.
Jako dítě jste miloval pohádky?
Pohádky a Vánoce jsou jako nůž a vidlička. Patří k sobě. Mám je rád stále. Nebylo DVD ani video, televize hrála celý den. Jinak jsme se směli dívat jen občas. V ten čas bylo vše jiné, kouzlo nevymizelo. Vnímám je podobně. Od prvního prosince mám v autě vánoční písničky. Notuji si a připravuji se psychicky na to, co přijde.
Zpívali jste doma?
Maminka byla vášnivá zpěvačka, nikdo by nedostal dárek, kdyby nezazpíval. Vánoce bez koled si nedovedu představit. Štědrý večer nastal, Nesem vám koledy, Jak jsi krásné neviňátko. Maminka vždycky říkala, a teď tuhle, a my se přidali.
Vnímáte Vánoce jako svátky dětí, rodiny?
Samozřejmě. Snažil jsem se přehrát jejich neopakovatelnou atmosférou i na svoje děti. Chodili jsme vyhlížet Ježíška na balkon. Když se nenápadně nosily dárky pod stromek, my na balkoně čučeli na oblohu.
A viděli jste ho?
Já ano, ale děti na mě zkušeně volaly, tati, to je letadlo. Když přeletělo přes barák, říkal jsem, vidíte, minul nás, asi nic nedostaneme. A smutně jsem odcházel do obýváku, kde všechno bylo pochopitelně připravené. Podobných kulišáren jsme dělali spoustu. Trochu mě bolí srdce, že není sníh. Přísahám, jakmile nasněží, nejraději bych odletěl do Afriky, ale na Vánoce sníh být má. Atmosféra bez sněhu drhne. Miloval jsem, když po večeři a po rozdání dárků jsme se běželi vyválet do sněhu. Bydleli jsme v přízemí, do závějí jsme skákali z okna. Pamatuji si, jak jsem dostal svoje první lyže. Obul jsem si je, blbec, ještě u stromku a na schodech jsem je zlomil. Byly to panenské lyže, nikdy se nedotkly sněhu. Nové jsem nikdy nedostal.
Co plánujete příští rok?
Slavím deset let od chvíle, kdy jsem poprvé zazpíval v televizním pořadu Šance. Připravujeme turné Deset let s vámi, deset let pro vás. Doufám, že se setkám s řadou fanoušků a poděkuji jim za věrnost. Turné bude vzpomínkami na vše, co jsem za deset let na scéně stihl a nabídkou nového. Chystám novou desku. Jsem zvědavý, jak diváci zareagují. Bude to test, jestli nezapomněli. Možná se jim zasteskne a hlas lidu rozhodne, že se Abeceda vrátí zpátky na obrazovky.
