Do Hradce se vracím ráda

Proč vlastně nerada dáváte rozhovory?

Jsem docela uzavřený člověk. Možná to vypadá paradoxně, když dělám v divadle a musím s lidmi komunikovat, což mě nesmírně těší, ale to je v procesu té práce. A pak už mám pocit, že by mělo mluvit to dílo samo. Pak už je zbytečné cokoliv k tomu dodávat. Jinak si samozřejmě povídam ráda, ale ne už pak o práci.

Netušíte, čím to je, že jsou v hlavním programu tři inscenace, které jste režírovala?

To nevím, myslím, že jde o shodu okolností.

Která z nich vás nejvíc naplňuje?

Všecko, co jsem v téhle sezóně udělala, se shodou okolností na festivalu objevilo. Tato sezóna pro mě byla po všech stránkách bohatá. Mohla jsem pracovat se studenty ve škole, což nebývá každý rok. Hlavním oborem mých studentů je dramatická výchova a do divadla máme jen určité přesahy. Jednou za dva za tři roky ale máme prostor ve Studiu Marta, což vyšlo právě letos. Když pracuju do školy, tak to není systém zkoušení, že máme turnus dva měsíce a zkouší se čtyři hodiny denně. Připravovala jsem to v průběhu celého zimního semestru, v hodinách pohybového divadla, tance, akrobacie.

Vedete Ateliér výchovné dramatiky neslyšících na JAMU, v čem vidíte největší rozdíl mezi prací ve škole a regulérním divadelním zkoušením?

Při inscenování ve škole sleduji nejen to, že je na konci procesu artefakt. Je to určitý pedagogický proces. Chci, aby se mí studenti něco naučili, aby si u toho něco uvědomili, aby si naši práci mohli vzít jako model pro svoji další tvorbu. Proto jsem je nabádala, vedla jejich improvizace, aktivizovala jsem je, aby o tématu přemýšleli, aby do toho dávali i své nápady, aby na jevišti nebyli jenom jako loutky, které plní nějakou mou vizi. Při takové práci může vzniknout veliká euforie. Když se pak to představení hraje a vidíme, že má kýžený dopad, že vyvolává odezvu, to je nenahraditelné. Vždycky při tom vlastně dochází i k terapii, i když se dělá jenom divadlo. V zimním semestru jsem paralelně s prací ve škole takovým víkendovým způsobem zkoušela s Divadlem bez hranic Pohádky ptáka Afrikána, což byla jednoduchá, ale na druhou stranu radostná práce. Náročná v tom, že jsme třeba měli k dispozici jen jeden den o víkendu. O to víc jsme museli pracovat. Takže to bylo období, kdy vznikly tyto dvě věci, a potom jsem zkoušela dál, shodou okolností mě pozvali právě do Hradce.

To ale nebylo Vaše první hostování v Hradci?

Poprvé mě sem k hostování pozval režisér Vladimír Morávek, když zde byl uměleckým šéfem. Znal mě ještě z dob, kdy studoval na JAMU. V Hradci to má určitou tradici, ráda se sem vracím. Tři roky se tu hrál můj Čert a Káča, takže mě potěšilo, když jsem viděla, jak inscenace funguje, jak ji udrželi, čemuž určitě pomohla i krásná Dvořákova hudba. Je to i pěvecky velice náročné, ale herci byli výborní, ať už Pavla Tomicová v titulní roli nebo všichni ostatní. K práci na Princi a chuďasovi jsem přistupovala s tím, že se vracím někam, kde jsem už ráda pracovala. Ale samozřejmě jinak je to čistě profesionální, tak jak to má hradecké divadlo nastavené, tak se tomu musím přizpůsobit. A i kdybych to chtěla dělat trošinku volněji, tak tady je to „od - do“ včetně toho, že inspicient hlídá, kdy mají nárok na pauzu. Samozřejmě, když dělám v takovém divadle, tak respektuji jeho zákony.

A v Divadle bez hranic to funguje jak?

Pohádky ptáka Afrikána vznikaly zcela na bázi dobrovolnosti, takže jsme na sebe kolikrát i čekali. Třeba když se Maximovi narodila holčička nebo když Josem někde sháněl buben, i já jsem třeba přijela pozdě kvůli výluce na dálnici. Vzájemně jsme to respektovali. Naštěstí nás nebylo tolik, ale pak když už jsme se sešli, tak už jsme pracovali bez omezení. Každá ta skupina má něco. S Divadlem bez hranic jsem měla možnost poznat třeba mentalitu jiných lidí, tam to byla radostná záležitost, ale třeba i trošku nervy, protože jenom za pár setkání to není nic pevného, takže naše představení jsou dalším dobrodružstvím, jestli si na všechno vzpomeneme, jestli se nám nezřítí paraván, atd. Pořád je tam náhoda, radost, spolupráce s dětmi, jaké děti přijdou… Kdežto v Klicperově divadle to má svůj řád, funguje to tam v rámci předplatného. Jde o představení pro mládež, pro školy, takže v tom bych řekla, že je to velice náročné, protože mládež je náročné publikum a umí dát najevo, když ji to nebaví.

Ani u Bezručů jste nehostovala poprvé…

V Divadle Petra Bezruče jsem pracovala jako režisér na inscenacích Princ a chuďas (1997) a Malá čarodějnice (2005), teď jsem tam vytvořila choreo-rafii k Františákově inscenaci Job. To byl nesmírně krásný návrat, Job Josepha Rotha je jedna z mých nejoblíbenějších knih. Neváhala jsem ani okamžik. Nesmírně ráda jsem se tam setkala nad tímto tématem s Norbertem Lichým v hlavní roli, paní Zdenou Przebindovou, která hrála jeho ženu Deboru a všemi milými lidmi v DPB na scéně i za scénou, i pod scénou a v divadelním klubu.

Ani u Bezručů jste nehostovala poprvé…

V Divadle Petra Bezruče jsem pracovala jako režisér na inscenacích Princ a chuďas (1997) a Malá čarodějnice (2005), teď jsem tam vytvořila choreo-grafii k Františákově inscenaci Job. To byl nesmírně krásný návrat, Job Josepha Rotha je jedna z mých nejoblíbenějších knih. Neváhala jsem ani okamžik. Nesmírně ráda jsem se tam setkala nad tímto tématem s Norbertem Lichým v hlavní roli, paní Zdenou Przebindovou, která hrála jeho ženu Deboru a všemi milými lidmi v DPB na scéně i za scénou, i pod scénou a v divadelním klubu. Věra Kopřivová